Začátkem 90. let se u nás začalo podnikat a slovo „manažer“ se v té době stalo označením člověka, který dělal všechno pro to, aby vydělal velké peníze. Dnes snad už nenajdeme nikoho, kdo by takto redukoval významné odvětví lidských dovedností. Management se totiž zabývá tím, jak efektivně vést lidi za vytyčeným cílem. Manažer může vést druhé i k finančně výnosnému podnikání, ovšem ten, kdo vede o prázdninách dětský tábor, rovněž plní manažerskou roli. Výbornými manažerkami jsou matky větších rodin, které zvládají vypravit včas do školky a školy zástup dětí, a ještě přitom třeba trpělivě vtipkovat s manželem, který se špatně vyspal. Manažerem je samozřejmě každý biskup a každý kněz, když přijímají úkol vést lidi k Bohu. Manažerský rozměr v tomto smyslu však má i křestní povolání každého křesťana – každý z nás by měl usilovat o to, dostat sebe a lidi kolem sebe do nebe.

Za zakladatele moderního managementu je považován vídeňský rodák a profesor kalifornské Claremont Graduate University Peter F. Drucker. Jedna z jeho nejznámějších zásad zní: „Není nic zbytečnějšího než efektivně dělat věci, které by se neměly dělat vůbec.“

Druhy farníků

Český vklad do teorie vedení lidí bývá často chápán především v odkazu manažerské školy Tomáše Bati. Zvláště pro aktivizaci lidí v rámci organizace je však zajímavá česko-slovenská manažerská škola SILMA Andreje Kopčaje a Stanislava Häusera. Jejich Spirálový management totiž zahrnuje úsilí o probuzení lidí v organizaci. Má tudíž cenu se jím zabývat, zajímáli nás třeba právě rozproudění života farnosti. SILMA rozděluje lidi ve firmách do pěti základních typů podle míry aktivizace:

Egocentrik je člověk, který sice „chodí do práce“, ale tam v zásadě sleduje své cíle, svůj program, své využití pracovního času – a často je mu i jedno, co si o něm ostatní spolupracovníci myslí. Firemní prostředky umí dovedně využít k vlastním „kšeftíčkům“.

Výše na stupnici aktivity je hasič – pracovník, který dělá, co dělat má, ale jen když se objeví jeho šéf, auditor, zkrátka dozor – a také proto, aby nevznikl průšvih. Nebo jen řeší nastalý průšvih. Vyhýbá se práci, když to jde, a „hasí“ problémy. Mohli bychom říci, že v práci staví Potěmkinovy vesnice, aby to vypadalo dobře či alespoň přijatelně.

Plnič je pracovník, který samostatně dělá, co dělat má – a nic víc. Když padla, tak padla! Nemá rád práci navíc a přesčasy. Aktivní je „jen do výše svého platu“!

Inovátor je pracovník, který nejen plní, co plnit má, ale když už ve firmě tráví čas, přidá své nápady a iniciativu. Ale jinak: „Tohle fakt není moje firma, ať si to rozhodnou, jak chtějí…“

Nejaktivnější je potom spolupodnikatel. Ten bere firmu za svou a podniká s firemním majetkem jako se svým. Stejně tak nakládá se svým pracovním časem, ovšem vždy ve prospěch firmy. Ze spolupodnikatelů se často rekrutují členové řídících orgánů firem, ředitelé závodů, podnikatelských jednotek, dceřiných firem atd.

U těchto aktivizačních typů platí tzv. normální rozdělení, které známe ze statistiky. Tedy nejvíce je v každé organizaci plničů, výrazně méně je hasičů a inovátorů. Nejméně je egocentriků a spolupodnikatelů. A teď pozor: změnu k lepšímu, tj. aktivizaci organizace, lze provádět pouze s plniči a jejich vyššími kolegy – ani poloplnič zpravidla nestačí, protože se mu nechce… Plniči jsou tedy v každé organizaci velmi důležití. Když tedy chceme aktivizovat specifickou organizaci (farnost), nejsme první, kdo něco takového řeší. Jak je to v církvi? Zkusme najít obdobnou typologii ve farnosti: Sobec je člověk, který se sice objeví v kostele, ale přitom má svůj jiný prioritní životní program. Hlavními motivy lidských snah bez Boha podle sv. Tomáše Akvinského jsou: smyslové potěšení a zážitky (jídlo, sex, adrenalin…), bohatství a peníze, moc („největší afrodiziakum“, jak říká Henry Kissinger), veřejné uznání a ocenění (typicky důležité zejména pro umělce, sportovce, vědce…).

Hasičem je ten, komu je církev dobrá, když mu teče do bot. Třeba když neví, co se svým nevychovaným dítětem, dá ho na církevní školu, protože by ho mohla napravit. Do kostela zajde „pro jistotu“ nebo ze strachu ve vážné nemoci, ve stáří, popř. když se mu rozpadají vztahy či rodina – zkrátka „hasí“ požáry svého života, a tak se objeví na příjmu polní nemocnice.

Plnič si splní svou nedělní povinnost, alespoň dvakrát ročně zajde ke zpovědi, dodržuje Desatero – a „mám před Bohem a církví splněno“. A to úplně stačí, netřeba přehánět.

Aktivní laik v církvi navíc rád pomůže, na brigádu přijde, službu přijme. Ale ať si to rozhodnou, jak chtějí: „Můj ten kostel přece jenom není…“

Apoštol potom přijímá církev za vlastní: „To já jsem farnost a církev, to já jsem ten učedník, kterého Ježíš miluje… A Ježíš tady má mou hlavu, mé srdce a mé ruce.“

I tady obdobně platí, že k aktivizaci života farnosti potřebujeme alespoň plniče. Každá taková typologie však samozřejmě je schematická a neúplná. Speciálními kategoriemi jistě jsou rebelové, zvláště pokud se jeví jako zlepšovatelé, či dokonce spolupodnikatelé… A jsou jimi? Kdy ano a kdy ne? Pravidla pro firmy i pro církev existují, ovšem jdou nad rámec tohoto příspěvku. Ježíš se svých učedníků nejprve zeptal, za koho ho považují lidé. A potom se jich ptal, za koho ho pokládají oni. Chceme-li následovat našeho Pána, podobně se můžeme ptát, za koho nás považují lidé – naši spolufarníci a bližní. Ale nakonec se každý z nás, od katechumenů až po biskupy, musí sám sebe zeptat, za koho nás asi tak pokládá Ježíš: „Jsem to snad já, Pane, ten plnič?“

Zde spočívá smysl tohoto aktivizačního zrcadla. Ptejme se svého svědomí, nakolik s námi Bůh i naši bližní mohou počítat, kým jsme, kým chceme být, a především k čemu nás volá náš Pán a Stvořitel.

Autor je člen top managementu české strojírenské skupiny a farní radní u sv. Mořice v Kroměříži. Text je částí příspěvku z letošního ročníku konference Aktivizace života farnosti v Praze.