Zalíbilo se mi kdysi v jedné knížce konstatování, že „svatí nejsou svatoušci“. Ukazují to i svatořečení posledních let, kdy papež František následuje svou ideu „svatých odvedle“ a klade nám před oči příklady i zcela obyčejných lidí, kteří ale dokázali prožít své životy v souladu s Kristovými zásadami. Ajťák v džínách Carlo Acutis, prostá švadlena Marguerite Bays, kovářský učeň Nunzio Sulprizio. A také ti, kdo ještě ani nebyli blahořečeni či kanonizováni, a přece nás svou svatostí fascinují: P. Adolf Kajpr, P. Josef Toufar, Anička Zelíková. Jejich životné a všedním dnům tak blízké příběhy konkrétních osudů v nám známých souřadnicích inspirují mnohdy silněji než strnulí „svatí na mostě“.

Kult svatých je jedním z rysů, jímž se katolíci odlišují od jiných vyznání. Od počátku církev vzhlížela k těm, kdo mimořádně dosvědčili svou víru, nejprve mučednickou smrtí, pak i příkladem svého života (to dále v rozhovoru rozebírá historik P. Tomáš Petráček). Že se v různých epochách svého trvání církev obrací více k jedněm než k druhým, bezpochyby souvisí s tím, co právě prožívá: je zcela přirozené, že současné církve na Východě pěstují úctu ke svým mučedníkům (v situaci, kdy jsou samy za svou víru krvavě pronásledovány) a že naopak my v bezpečné a blahobytné části světa obdivujeme ty, kdo se dokázali uskromnit, dělit a také nezpohodlnět a v důležitých věcech jít proti proudu.

Čím jsou pro nás vzory

„Matka Boží je pro mne velký životní vzor v tom, jak dokázala nést a přijmout obrovský úkol. Řečeno dnešním moderním slangem, výzvu proměnila naprosto skvěle,“ zamýšlí se pro KT jedna z tolika nositelek Mariina jména Zdeňka Marie Čerkasov. „Navíc prožila velikou bolest držet v náručí svého zabitého syna. To pro ni jako pro rodiče muselo být nesmírně těžké. Je pro mě ztělesněním obrovské odvahy a lásky a obracím se k ní o přímluvu za svou rodinu a děti, ať mi na ně pomůže dávat pozor, když se ocitají v riziku nebo je před nimi důležité rozhodnutí či zkouška,“ dodává Zdeňka Marie. A další nositelka biblického jména Marie Magdalena Fuxová zase o své patronce uvažuje: „Neopustila Pána ani při ukřižování – kéž bych i já dokázala nezapřít víru ani v těžkých situacích. Setkala se jako první se vzkříšeným Ježíšem – kéž bych si dokázala uvědomovat, že vše je v rukou Božích, a i pokud je něco obzvlášť těžkého, je v takových situacích se mnou a dokáže i špatnou věc použít k dobrému. A stala se apoštolkou apoštolů – kéž bych své okolí alespoň o kousek přibližovala k Pánu.“

Orodujte za nás!

Svatí jsou pro nás vzory a také přímluvci. Obracet se k nim neznamená oddávat se modloslužbě. Bonmot praví, že se „modlíme se svatými, nikoli ke svatým“. Ostatně na to církev velmi dbá a je to jeden z důvodů, proč například kult Panny Marie v Medžugorje – této „svaté par excellence“ – podrobila tolikaletému bedlivému zkoumání. A prohlásila jej za zdravý. „Ti, kdo byli prohlášeni za svaté, jsou tak označováni proto, že patří Bohu, ne že by mu konkurovali či stáli v cestě jeho uctívání,“ konstatuje P. Daniel Vícha v knížce Katolické speciality (KNA 2019). A jak upřesňuje, obracímeli se ke svatým o přímluvu, děláme to proto, že naše společenství pokřtěných, vytvořené zde na zemi, pokračuje i v nebi a stejně jako se tady přimlouváme u Boha jedni za druhé, můžeme v tom pokračovat i přes práh věčnosti. „Jejich přímluva je mocnější jednak pro jejich čistotu, jednak proto, že vědí, za co se za nás modlit, zatímco my sami někdy tápeme v tom, co je dobro a zlo,“ podotýká P. Vícha.

V těchto podzimních dnech si tedy můžeme připomenout, že na své pozemské putování nikdy nejsme sami, ani když nikdo z rodiny nebo přátel není právě po ruce. Potvrdit si to můžeme třeba v kostele plném soch svatých a jejich obrazů, na výstavě anebo například na pražském Karlově mostě – v aleji svatých, kam zveme v následujícím článku.