Stál jsem vtlačený v rohu autobusové zastávky a kapky deště dopadaly jen centimetr dva od špičky mých bot. Všude kolem hustě pršelo, jako by se v jednom okamžiku otevřela nebeská stavidla. Ale uvnitř, kdesi na samém dně duše, jsem zakoušel pokoj. Bůh o mně ví. Bůh se stará.O několik minut později přijel můj spoj. Sedl jsem si k oknu a pozoroval, jak se krajina kolem mne mění. Stačilo pár kilometrů, a po dešti nebylo ani památky. Z batohu jsem vytáhl obálku s výsledky lékařského vyšetření. Už delší dobu mne brněla pravá ruka a cítil jsem se strašně unavený. Paní doktorka mne poslala na…