Abychom odpověděli, musíme si promítnout situaci, v níž nyní lidovci jsou. Tradiční křesťansko-demokratické politice nepřeje doba obecně. Strany tohoto politického proudu slábnou v celé Evropě. V Nizozemsku (CDA), Belgii (CDV) a Švýcarsku (CVP) jsou na jasně sestupné trajektorii, a dokonce ani v Rakousku (ÖVP) a Německu (CDU-CSU) si už nevedou jako dříve. Rakouští lidovci například v nedávných volbách ztratili 13 % hlasů. Propad KDU-ČSL se tedy nevymyká evropskému trendu.

Důvody jsou v zásadě dva. Prvním a méně významným je postupující sekularizace společnosti. Křesťanství, i když se jím kdekdo ohání, ve většině evropských zemí bohužel dnes nevzkvétá. Podstatnější je ovšem druhý důvod. A tím je vzestup krajně pravicových populistických stran, jejichž programem je především odpor k migraci, zelené politice, progresivismu. Značnou část tradičně orientovaných voličů tento program oslovuje. I u nás se nakonec začaly objevovat výzvy, aby křesťané spíše než stranu lidovou volili např. Okamurovu SPD nebo jiné ještě radikálnější formace. A nezůstávají zcela nevyslyšeny.

Podstatné je uvědomit si, že problém se netýká pouze křesťanských demokratů, nýbrž celé politické scény, ba celé společnosti. Ta se začala štěpit podle jedné základní osy. A sice té, která odděluje otevřenost od uzavřenosti. Od standardní politiky, v demokratických poměrech nutně vždy otevřené všemožným výzvám a přesvědčení, že může existovat pozitivní vyústění probíhajících změn, se odtrhla drsně defenzivní politika obrany „světa, jako byl vždycky“. Jejím společným jmenovatelem je, jak už naznačeno, odpor k migraci, k evropské integraci, k pomoci Ukrajině napadené Ruskem či zlehčování a popírání problému klimatických změn. Zkrátka teze „uzavřeme se, odežeňme všechny, kdo nejsou stejní jako my, starejme se jen o sebe, nemysleme na budoucnost, ale jen na to, co je teď, a bude to zase dobré“.

Takto se rozštěpila celá česká politika. V případě levice to vidíme na bývalé ČSSD. Někteří z jejích členů odešli ke konzervativním, formálně sice levicovým, ovšem ve skutečnosti spíše autoritářským a zahraniční orientací proruským formacím jako Stačilo!. Na pravici to zase vidíme na ODS, kdy někteří odešli k národovecké Trikolóře, či dokonce do prapodivné strany PRO. A rozpory mezi standardní evropskou pravicí a konzervativci směřujícími k „orbánismu“ se otřásá celá strana. A aby to nebylo tak jednoduché, voliče ze všech partají vysává Babišovo ANO, populistický projekt, který si s motivy uzavřenosti hraje také.

Pro KDU-ČSL představuje tato situace obrovský problém. Zejména proto, že na rozdíl od skutečně velkých tradičních stran, které začínaly na dvouciferných číslech voličské podpory, získávala obvykle pouze pět až osm procent hlasů. Příklon části voličů k populistům a krajní pravici je pro ni (vzhledem k pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny) coby pro samostatnou politickou sílu potenciálně smrtící.

Vnitřní rozdělení

Řešení problému je o to těžší, že štěpení probíhá i uvnitř samotné strany. Jsou v ní jak tvrdí konzervativci typu Jiřího Čunka, který nemá problém usednout vedle ultrapravičáka Filipa Turka či Šimona Hellera, jenž v souvislosti s lidmi s menšinovou sexuální orientací urážlivě mluvil o tom, že „hovězí je hovězí a kuřecí je kuřecí“. Tak liberálnější politici typu úspěšného jihomoravského hejtmana Jana Grolicha, který působí až nelidovecky moderně a konzervativní témata potlačuje ve prospěch praktických řešení problémů voličů. Stranické rozpory mimochodem jakoby kopírovaly rozpory v katolické církvi. Když posloucháme třeba Dominika Duku na straně jedné a Tomáše Halíka na straně druhé, pohybujeme se sice v jedné formální ohrádce, ale jsme de facto návštěvníky jiných mentálních světů.

Potíž pro lidovce spočívá zejména v tom, že jeden názorový proud odhání zastánce druhého. A tak např. konzervativní Jiří Čunek část voličů přitahuje, ovšem část odpuzuje. Podobné, jen v obráceném gardu je to třeba u liberálnějšího ministra životního prostředí Petra Hladíka. Lidovci se na sjezdu problém pokusili vyřešit klasicky po lidovecku – střední cestou. Zvolili si do čela umírněné postavy, které už byly v čele strany v lepších časech: Marka Výborného za předsedu a Pavla Bělobrádka za prvního místopředsedu. Jenže doba je jinde a umírněnosti nepřeje. Sjednocení protichůdných proudů tak bude mimořádně obtížné. A přilákání voličů, kteří mají řadu jiných a módně radikálních alternativ, ještě těžší. Možnost, že se lidovci stanou další obětí probíhajících kulturních válek, je, žel, zcela reálná.

Autor je zástupce šéfredaktora a šéfkomentátor Hospodářských novin.