Je podle vašich zkušeností časté, že do kostela chodí s dětmi jen jeden z rodičů?

Poměrně hodně. Dnes není jednoduché, aby si křesťan našel věřícího partnera. Když o tom mluvím s mladými lidmi, mnozí mi říkají, že už ani nepočítají s tím, že by si našli partnera, s nímž budou moci sdílet svou víru. Nedávno jsem byl pozván k jedné rodině a tam jsme o tom docela dlouho mluvili s jejich dospívajícími dětmi. Snažil jsem se je pobídnout, aby si uvědomili, co s sebou vztah s nevěřícím nese. Jaká to má pro a proti.

Pokud do manželství s nevěřícím vstoupí, jde obvykle o církevní sňatek, kdy slibují, že budou děti „vychovávat podle Božího zákona“. Nedělní bohoslužby v tom mohou být dost nápomocné.

Ano, určitě je dobré brát děti s sebou do kostela, ale nemělo by to být nucení na sílu. Zvlášť u těch starších musím respektovat, že někdy chtít nebudou. Děje se to i u rodin, kde chodí do kostela oba rodiče, takže s nevěřícím partnerem je třeba počítat, že tahle možnost je pravděpodobnější.

Co s tím?

Základ je podle mě v tom, aby si partneři spolu tyhle věci probrali, nejlépe ještě před svatbou. Aby nevěřící věděl, jakou hodnotu má víra pro toho druhého. Málokdy k ní má neutrální postoj – buď to schvaluje, nebo je proti. Pokud si na to zvykne, respektuje to a počítá s tím, mnohem snadněji pak přijme, že do kostela a třeba i na jiné náboženské akce budou chodit i děti. Od počátku je to tedy téma.

Někdy se stane, že to manželé mají nějak nastavené, ale příchod dítěte to rozbourá. Jak pak postupovat?

Opět je nutné o tom mluvit, nelze vzít jako samozřejmost, že já chodím do kostela a děti budou taky. Užitečné může být připomenout druhému, proč do kostela chodím, jak mě to obohacuje a že to bude dobré i pro děti. A klidně zmínit, že to považuji za svůj závazek. Navíc znám řadu párů, kde se manžel nepovažuje za věřícího, ale občas či pravidelně s celou rodinou do kostela chodí. Zároveň je potřeba „neusnout na vavřínech“, mohou přijít chvíle, kdy se nastavené poměry změní. Třeba v jedné rodině mělo jít dítě zhruba v deseti letech k prvnímu svatému přijímání a u nevěřícího rodiče se najednou objevil strach, aby se „nezfanatizovalo“ a nebralo víru příliš vážně.

Co to tak najednou způsobilo?

Bývají to obvykle špatné zkušenosti z dětství, někdy hraje roli i tlak ze strany rodičů nevěřícího partnera. Bývá to ale i důsledek toho, že ti dva spolu o tom moc nemluví, a pak se to náhle v jeden moment stane tématem. A třeba i vážnou překážkou pro vztahy v celé rodině. Znal jsem poměrně početnou rodinu, kdy manželka byla z věřící rodiny, manžel původně nevěřící, pak se dokonce nechal pokřtít, ale najednou zatrpkl a přestal do kostela chodit. Naštěstí však ostatním v jejich projevech víry nebrání.

Co dělat, když se takový blok objeví nebo když třeba otec najednou zjistí, že by syn měl chodit raději na fotbalové tréninky?

Může to vytvářet velké pnutí, ale pokud si to manželé dokážou vyříkat a třeba najít dohodu, jde to. Potíž obvykle nastane, bere-li to někdo nekompromisně. Z obou stran. Ještě složitější to bývá u smíšených manželství mezi křesťany z různých církví. Řešením by mohlo být, že každý bude chodit do té své, ale pak to jde proti tomu, že chtějí věci prožívat společně, tvořit společenství. Někteří pak chodí do třetí církve anebo to střídají. To už je věc kreativity. Jde o to, aby partner katolík pochopil, že když pozná spiritualitu druhého, může to být pro něj obohacením. Obdobné to může být s nevěřícími. Oni jsou často věřící v tom smyslu, že věci duchovní berou vážně. Jednoho katolíka znám od dětství, jeho manželka není pokřtěná, ale věci víry bere vážně a s dětmi o nich mluví. Oddával jsem je a pak připravoval na křest dítěte. Během přípravy se ta žena rozplakala, protože se jí zdálo, že to bereme moc formálně, tradičně. Že je to mnohem vážnější, než se domluvit, kde bude křest a zda víru vyznáváme, jak máme. Uklidnila se až ve chvíli, kdy jsem jí dal najevo, že její rozrušení chápu a že můžeme některé věci probrat víc do hloubky. I zdánlivě nevěřící může být někdy víc spirituálně založený než věřící.

S vámi chodili do kostela oba rodiče?

Zpočátku ne. Tatínek byl zvyklý chodit do kostela pravidelně, maminka nějakou dobu ne. Začala tam chodit až pod jeho vlivem, ale víru pak brala velmi vážně. Ono je někdy klamné brát víru druhého jen podle toho, zda chodí do kostela, nebo ne, případně jak často.

Klíčem v našem tématu je tedy podle vás komunikace a tolerance?

Je třeba mluvit i o věcech, které nejsou snadné a nechce se nám do nich. Náboženská výchova dětí spočívá totiž především ve svědectví. Ale ve které rodině jsou dnes rodiče schopni mluvit s dětmi o svém osobním vztahu k Bohu? Srozumitelně vysvětlit, co pro ně víra znamená. Modlí se s nimi, chodí do kostela, ale dítě dospívá a ptá se: „Mně se do kostela nechce. Co ti to přináší, proč tam chodíš?“ A věřící rodič na to často neumí odpovědět. Bral chození do kostela jako samozřejmost, nebyl zvyklý o tom takhle uvažovat. Už před padesáti lety říkal teolog Karl Rahner: „Křesťan budoucnosti bude reflektující křesťan, který nad svou vírou přemýšlí.“ Nedávno jsme se o tom bavili na sympoziu pastorálních teologů v Břevnovském klášteře v Praze. Shodli jsme se, že přesně na tohle je potřeba dbát i při výuce náboženství. Rámcové vzdělávací programy kladou velký důraz na kritické myšlení. My z něho máme někdy strach, ale přitom naší víře může velmi prospět.