Když člověk čte o soukromých zjeveních nebo o nejrůznějších výjimečných zážitcích v modlitbě či v životě světců, klade si otázku, jaké to asi doopravdy je. Sama nejsem žádnou „přebornicí modlitby“, ale snažím se o upřímný život s Bohem. Třeba když ráno vycházím z domu, ráda se pomodlím ke strážnému andělu, modlitbu Otčenáš a Zdrávas Maria. Večer si zase chvíli před usnutím s Hospodinem popovídám jako s blízkým přítelem. Bez příkras, upřímně. Žádné „svaté vytržení“, výjimečnost se neděje. Přesto se chci podělit o dojemný moment z letošního léta. Bůh nám dopřál dvě děti, teď už dospělé, a…