Více než půl miliardy katolíků ho vnímalo jako Svatého otce, před Bohem však bylo jeho posláním oslovovat také další miliardy lidí, celé lidstvo. V té době byl katolíkem pouze každý šestý obyvatel naší planety. Každý třetí byl pod nadvládou komunistického režimu. Miliarda lidí trpěla hladem a mnozí z nich měli vyhlídky jen na krátký život. Každou vteřinu pontifikátu starého papeže se ve světě rodily tisícovky dětí. Svět je vítal tak, že na jedné straně mával praporem na znamení štěstí, na druhé straně je ale ohrožoval jadernou katastrofou, která mohla svět postihnout také nechtěně – na základě nějakého selhání nebo technické poruchy. A co tomuto světu může říci katolická církev, v jejímž čele stojí?

Tato církev papeže Jana XXIII. měla osmdesát tisíc klauzurovaných sester, které se ve stovkách klášterů modlily k Bohu za papeže, zpívajíce gregoriánský chorál jako již po mnoho staletí. Tato církev měla také sestry angažující se ve službě nemocným, kněze a řeholníky, kteří se věnovali studiu nejrůznějších vědních oborů. Měla rovněž poustevníky na hoře Catria, která leží ve střední Itálii. Tito stroze žijící mužové prožívali léta svého zasvěcení za svitu prostých svící, tak jako jejich bratři již o devět století dříve.

Ve velkých barokních kostelech se dál prokazovala úcta pochybným relikviím. Nepokojní teologové zatím psali knihy, v nichž volali po reformě a obnově církve. Mnohé z těchto knih se ale nedočkaly zveřejnění ze strachu před Římem. V praxi to byl strach z papeže. Jan XXIII. byl na jedné straně starý kněz vychovaný zbožností rodného kraje, který měl rád dávné modlitby; na druhé straně to byl papež, který sice možná tyto mladé kněze dost dobře neznal, ale svým srdcem dokázal zachytit jejich myšlenky. Jako kdyby už četl to, co napsali, ale nepublikovali. Ba dokonce jako kdyby ty myšlenky sám napsal svým vlastním starým perem. Možná si to tehdy ještě nikdo neuvědomoval, ale to očekávané nové do Vatikánu již dorazilo spolu s ním. Jeho jméno znělo jako jména dávných papežů, a přece to byl papež, který otvíral cestu budoucnosti.

ti, kdo o všedních dnech procházeli po Svatopetrském náměstí, vůbec netušili, že za některým z oken papežského příbytku stojí on a má občas v rukou dokonce dalekohled. Nechal předělat jedno okno tak, aby mohl vidět nejenom postavy, ale s pomocí dalekohledu i tváře lidí, a odhadovat, na co asi myslí. Chtěl jim takhle zdálky „naslouchat“.

Od narození potřeboval lidi, společnost, naslouchání. Přál si například, aby nikdy nejedl sám, aby s ním mohli stolovat jak jeho spolupracovníci, tak chudí biskupové, kteří přišli z velké dálky a kteří by se tak s ním osobně setkali možná jen jednou za život. Chtěl zvát ke svému stolu také své staré známé kněze. Nebylo to však možné. Nikoli snad kvůli nějakým starým zvyklostem a zápovědím, ale proto, že takové pozvání by vyvolalo tisíc spekulací, a nepozvání dokonce sto tisíc spekulací. Z uvedených důvodů se musel zříci spolustolovníků zvenčí a sedával u stolu se svým sekretářem anebo docela sám. U stolu ho obsluhoval Benátčan Guido Gusso, který mu na talíř servíroval hodně zeleniny a jen málo masa a trochu sýra. Přátelé z Francie posílali tisíc a jednu specialitu. Někdy byla na jídelníčku polenta z bergamské mouky: byla dodávána v bílém pytli. Jakmile byla zásoba vyčerpána, pytel putoval zpět do Lombardie, odkud se vrátil zase plný. V papežově kuchyni pracovaly chudé řeholní sestry z Bergama.

(…) V dobách velmi přísného a v jistém ohledu úzkostlivého papeže Pia XII. prožívali někteří lidé audienci u něho jako nějakou přetěžkou univerzitní zkoušku. S papežem Janem XXIII. to bylo něco úplně jiného. O jedné z prvních audiencí, která se konala nedlouho po papežské volbě, máme k dispozici svědectví teologa Maxe Thuriana z komunity Taizé, což byla silná opora ekumenického hnutí.

„Papež přijal prosbu o audienci se slovy: ‚Doufám, že mi nebudete klást příliš těžké otázky.‘ Audience se nesla v duchu dobrotivosti, díky čemuž se návštěvníci okamžitě cítili velmi dobře. Papež pak považoval za nutné pohovořit o své neznalosti západního ekumenismu, protestantismu a již započatém ekumenickém dialogu… Vyvolávalo to dojem, že všechno, co mu lidé svěřovali, se hluboce zapisovalo do jeho lidského a kněžského srdce… Na konci této audience jsme měli dojem, že již opravdu začaly nové časy.“ (…) Tu a tam se stávalo, že otec Jan jakoby mimochodem vysílal nenápadné signály, kterým lidé porozuměli až o dost později. Jednoho dne řekl: „Nový papež, noví kardinálové… se zapojují do proudu duchovního pokroku světa…“ Těm, kdo prožívali postní dobu v Římě, zase řekl: „Bůh nás povolal k tomu, abychom osvěcovali svědomí, nikoli k tomu, abychom je mátli a drtili silou. Povolal nás, abychom bratry uzdravovali, ne k tomu, abychom v nich vzbuzovali strach.“

Domenico Agasso st., Domenico Agasso ml.: Papež Jan XXIII. (Karmelitánské nakladatelství 2014)