Jak jste se dostal k Mary’s Meals?

Poprvé jsem se o Mary’s Meals dozvěděl v létě 2020 při Dnu pro rodinu v Bučovicích. Dorazila tam i moje nynější kolegyně Kristína se stánkem Mary’s Meals. Poté jsem poslal na sbírkový účet finanční dar, což se ukázalo do budoucna jako zásadní, neboť Mary’s Meals si všechny dárce i dobrovolníky vede v tzv. CRM systému – databázi kontaktů. Loni v září jsem o víkendu slavil 50. narozeniny a v pondělí procházel e-maily, které se mi za poslední dny nashromáždily. Mezi nimi byl i jeden od Mary’s Meals o výběrovém řízení na ředitele. Rozeslali ho komplet všem podporovatelům.

A vás zaujal.

Napoprvé moc ne, ale po několika hodinách jsem se k němu vrátil. Pracoval jsem 27 roků v bankovnictví a pak pět let v různých investičních společnostech. Ve volném čase jsem organizoval třeba velký Dětský den, tábory pro děti, podílel se na farních akcích, Tříkrálové sbírce a dalších aktivitách. Měl jsem takové přání, abych na konci své kariéry, tzv. na důchod, pracoval v nějaké neziskové organizaci. Když mi ale téměř přesně na padesátiny přišla tahle nabídka, řekl jsem si, že je to možná znamení, že bych to měl zkusit. A přihlásil jsem se. 

Potkali jsme se nejprve s Karlem a Lucy Nečesalovými, zakladateli české pobočky. Karel měl podobnou bankovní historii a Lucy prošla auditorskými společnostmi, takže jsme si sedli zkušenostmi i lidsky. Pohovorů bylo ale nakonec více, protože se obávali, že jako vrcholový manažer nebudu chtít dělat „i rukama“. Vysvětloval jsem jim, že do banky jsem přišel na nejnižší pozici jako počítač peněz, až postupně jsem se vypracoval například na ředitele regionální pobočky nebo náměstka retailové divize. To je přesvědčilo a za další dvě kola mě vybrali.

Zaujalo vás, jak hnutí funguje?

Ano a skvěle je to vidět v knize „Bouda, která krmí miliony dětí“, kterou nabízíme zájemcům zdarma. Tam je shrnuta celá filozofie pomoci. Zaujala i zakladatele Mary’s Meals v Česku, kteří původně koupili v Brně starou vilu v prestižní Masarykově čtvrti a dva roky pracovali na projektu její kompletní rekonstrukce, pro který už měli i schválenou hypotéku. Poté, co se jim ale do rukou dostala tahle kniha, rozhodli se od rekonstrukce odstoupit, vilu prodat a založit českou pobočku Mary’s Meals. Z takto nastřádaných peněz financují celý provoz, takže každá koruna od dárce jde celá na pomoc dětem.

Jak se jim to daří?

Pokud by dali milion na přímou pomoc, pomohou spoustě dětí, ale pouze na jeden školní rok. Děti však potřebují podporu průběžně, a i když Mary’s Meals poskytuje školní stravování v současnosti pro více než 2,4 milionu dětí denně, ta pomyslná fronta dětí, které toto štěstí nemají, je mnohem delší. Asi 67 milionů dětí na světě nechodí do školy vůbec, protože si musí zajistit nějakou obživu k holému přežití. Dalších 70 milionů dětí do školy sice občas chodí, ale kvůli pocitu hladu se nemůže soustředit na výuku a školní docházku nedokončí – v některých zemích je to až 46 % dětí. 

Zakladatelé české pobočky tedy raději investují milion do provozu pobočky a očekávají, že to přinese deset milionů na darech. Tenhle přístup se mi moc líbí a chci se na něm podílet. A i díky tomu jsem se zavázal, že minimálně tři roky tento přístup podpořím a pozici výkonného ředitele budu vykonávat bez nároku na odměnu, což mi umožňují mé pasivní příjmy a souhlas rodiny. Jsem tedy ve dvou pozicích: výkonný ředitel a dobrovolník. Obdobně to má celá správní rada Mary’s Meals. Pak máme šest průměrně, nebo spíš podprůměrně placených zaměstnanců, kteří do své práce investují nadšení a srdce. Naším pilířem jsou dárci a dobrovolníci, kteří nám pomáhají šířit povědomí o Mary’s Meals různými způsoby. Dobrovolníků máme v systému evidovaných 950.

Devět stovek dobrovolníků jen v České republice?

Ano, z toho zhruba 600 je aktivních, což znamená, že minimálně jednou za rok uspořádají nějakou akci nebo se na ní podílejí. Naše národní pobočka je malá, takže kromě pár vybraných akcí, jako je třeba konference Charis v Brně, Colours of Ostrava či národní pouť Mary’s Meals na Svatý Hostýn, kterých se organizačně spoluúčastní i lidé z pobočky, jsou stovky dalších lokálních akcí v režii dobrovolníků. Nabízíme jim podporu, posíláme letáky, materiály, knížky, půjčujeme stánek, ale organizace je na nich.

Co vás motivuje?

Vidím v tom smysl, naplnění. Zdá se mi, že jsem celý život k něčemu takovému směřoval. Sedlo to jako poklička na hrnec. Je to i o hledání přesahu, abych se jednou mohl ohlédnout a říct, že jsem tady byl nejen proto, aby nadnárodní firma vydělala x miliard korun, ale že jsem pomáhal zlepšovat životy. 

V byznysu má člověk nějaké své obchodní, finanční plány a 1. ledna se vše „nuluje“, jede se od začátku. Na jednu stranu je to v Mary’s Meals podobné, protože pokud i další rok neseženeme peníze na jídlo pro dva a půl milionu dětí, někdo jim bude muset říct, že mají smůlu a jídlo nedostanou. Ale věříme, že porosteme. Zatím se nám to daří.

Na jaře jste viděl ve východní Africe, v Malawi, jak vaše pomoc vypadá. Odpovídalo to vašim představám?

Bylo to pro mě potvrzení, že to, co říkáme, je pravda, s tím, že jsem si doplnil detaily: jak dětem vydávají jídlo, jestli ráno, v poledne, navečer, jak to funguje, jak je to tam organizováno. 

Máme jednoduchý slogan: škola + jídlo = naděje. Tahle naděje se mi najednou zhmotnila, protože jsem viděl třeba starší Malawijce, kteří se tam potulují a hledají práci. Nechávají se najímat asi podobně jako lidé v Evropě třeba před 200 lety. A ti, kteří nemají vzdělání a neumí anglicky, to mají těžké, investoři z ciziny o ně moc nestojí. Škola je tak pro mladou generaci zásadní. 

Díky Mary’s Meals mají děti jistotu, že dostanou ve škole jídlo. Po prázdninách vidí, jak se začíná kouřit z hrnců, kde se vaří kaše. To je signál, že mají jít do školy. Kaše je obohacená o vitamíny a minerály, a tak prospívá zdravému růstu dětí.

Skutečně v Malawi podporujete přes milion dětí?

Byla to první země, kde program v roce 2002 začal: s 200 dětmi a v jedné škole. Nyní mi datový analytik místní pobočky ukázal, že vydávají milion a padesát tisíc porcí denně (v zemi žije přes 20 milionů lidí – pozn. red.). Ve zbytku světa je zhruba dalších 1,5 milionu dětí, kterým poskytujeme jídlo v místě jejich vzdělávání. Malawi je stát s důkladnou kontrolou policie, na silniční kontrolní body narazíte každou chvíli. Když jsme však přijeli v autě s logem Mary’s Meals, projeli jsme všechny kontroly bez zastavení, protože tam všichni naši organizaci znají a naší činnosti si váží.

Kaše je všude stejná, nebo se uzpůsobuje místním podmínkám?

Jídlo je vždycky typické pro danou oblast. Ve střední Africe je to sójovo-kukuřičná kaše likuni phala, v Indii zeleninové kari nebo čočkový dhal s rýží, na Haiti kukuřice nebo rýže s fazolemi. Vždycky to, co se tam vypěstuje, co je nejefektivnější, nejlevnější. 

Pro výrobu se v Malawi využívají suroviny od místních farmářů, zpracovávají se v tamním průmyslovém mlýnu a přidávají se vitamíny, minerály a trocha cukru – složení je schváleno Světovou zdravotnickou organizací. Tím vším výrazně podporujeme i tamní hospodářství.

Viděl jste, kde a jak kaše vzniká?

Mlýn, který jsme navštívili, vyrobí měsíčně 700–900 tun směsi kaše, která se balí po pěti nebo 20 kilech do pytlů. U nás byste to naskládali do několika kamionů a rozvezli do škol. V Malawi je ale pouze jedna páteřní mezinárodní asfaltová silnice, do škol dál vedou nezpevněné polní cesty, kdy musíte mít terénní auto, abyste tam dopravili pár desítek pytlů kaše.

 Místní komunita také musí vybudovat bezpečné sklady a „kuchyně“, v nichž se kaše připravuje, a každý školní den dobrovolníky, kteří zajišťují vaření a výdej jídla. Jen v afrických zemích je těchto dobrovolníků na 68 tisíc. 

Byli jsme třeba v jedné venkovské škole. Kuchařky chodí několik kilometrů na půl pátou ráno do školy, musí zapálit několik ohnišť, ve velkých hrncích uvařit sto litrů vody a nasypat do toho 20 kg směsi. Na půl sedmou to musí být nachystané, aby mohly kaši vydávat, protože první děti chodí na sedmou hodinu. Třídy jsou zde obrovské, 80 až 90 dětí sedí na zemi a tabuli mají nakreslenou černou barvou na omítce. Jeden sešit dostávají na celý školní rok společně na všechny předměty. Do školy chodí tzv. na směny: první na sedmou hodinu, další na půl jedenáctou, třetí na dvanáctou. Do jedné školy tam chodí obvykle dva a půl až pět tisíc dětí.

Nejvíce pomáháte v Africe?

Ano, ale celosvětově je to v 17 zemích. Po Africe je další oblastí Asie, země jako Libanon, Sýrie či Indie. Potom střední Amerika, kde je to hlavně Haiti. 

V Malawi jsme byli spolu s americkou ředitelkou a britským ředitelem, tedy zástupci tří zemí, které loni do rozpočtu Mary’s Meals přispívaly nejvíce. Mluvili jsme i o tom, kde rozvíjet pomoc, pokud bychom sehnali víc peněz. Jednodušší a efektivnější je to tam, kde už máme připravenou infrastrukturu.

Dva roky po sobě jste v ČR dostali velký dar od jedné nadace, podporuje vás i obrovské množství malých dárců. Jaké zde máte další plány?

Z bankovnictví jsem zvyklý nesázet na jednu kartu, takže základem je pro nás podpora drobných dárců, která ukazuje míru podpory a rozmělňuje riziko. Vidím, že na účet chodí dary v řádu od desetikorun až po statisíce. Jídlo na rok pro jedno dítě vychází na pouhých 550 korun, tedy zhruba tři koruny na školní den. Každá koruna tedy hraje roli. I malé částky mají velký efekt. 

Meziročně jsme letos za prvních osm měsíců narostli v těchto darech téměř o 40 %. To je skvělé, moc si toho vážíme. Časem bychom rádi posílili oblast firemních dárců, případně dalších nadací. Podle statistik z našeho finančního ředitelství, kde se evidují odpočty ze základu daně, jde zhruba polovina darů v Česku přes firmy, 24 % přes nadace a 26 % prostřednictvím občanů. Vidím mezi tím i různé synergické (spojující) efekty. Můžeme třeba oslovit velkého dárce a poprosit ho, aby o nás dal vědět i svým zaměstnancům, případně lze ve firmě uspořádat nějakou společnou aktivitu. Naši kaši jsme schopni dodat firmám, mohou uspořádat charitativní snídani a něco u toho pro nás vybrat. O Vánocích máme zase kampaň Místo u Vánočního stolu, kdy si každý ke svému vánočnímu stolu může virtuálně pozvat jedno nebo více dětí.

Vize vám nechybí.

Zatím ne. Loni jsme měli úspěšnou akci, kdy nám jedna firma za každý svůj prodaný výrobek dala pět korun. Během čtyř měsíců se vybralo přes milion korun. Lidé si koupili, co potřebovali, a ještě pomohli dětem. Vedle toho se snažíme rozšiřovat povědomí o nás a o tom, co děláme.

A koho to nadchne, přidá se třeba jako dobrovolník.

Přesně tak. Máme 50 profesních dobrovolníků, kteří nám pomáhají víc než jednou akcí ročně, jsou zapojeni třeba několika hodinami týdně. Jeden se stará o web, jiný nám pomáhá s právními úkony, s grafikou na plakáty či kampaněmi, s e-shopem apod. A díky velkorysosti zakladatelů a jejich přátel, kteří platí náklady pobočky, jde každá vybraná koruna na jídlo pro děti v místě jejich vzdělávání. Náklady máme v řádech milionů korun ročně, hledáme cesty, aby byly co nejnižší, ale abychom přitom udělali co nejvíce akcí. Občas to musím trochu brzdit, abychom to nepřehnali a nevyhořeli.

Mgr. KAREL POGŠTEFL, MBA (51) žije v jihomoravských Bučovicích, s manželkou vychovávají tři děti. Rád cestuje, jezdí na kole, plave, zpívá a jako dobrovolník organizuje řadu lokálních akcí. Pohyboval se 32 let ve světě financí (z toho 27 let v Komerční bance). Další pracovní zkušenosti čerpal jako výkonný ředitel ve zdravotnictví, v představenstvu obchodníka s cennými papíry či v řízení obchodní podpory významného moravského developera.