24. 9. 2024
Dominikánský kněz P. KLIMENT TOMÁŠ MIKULKA je spirituálem Arcibiskupského gymnázia v Praze a správcem farnosti při kostele sv. Jiljí. Ve volných chvílích také zkoumá staroslověnštinu.
Byl o sedm roků mladší a o nějaké kilo lehčí. Za tu dobu u sebe nic zvláštního nepozoruji. Mohl jsem ale něco udělat, vidět a zažít. To základní je stejné. Stále jsem to já.
Udělal jsem si doktorát ze slovanské jazykovědy.
Vrchovatě! Díky řádu se dá říct, že vedu velmi pravidelný život. Mám režim modlitby a společenství bratří. Vnitřní prožívání lze těžko slovy vyjádřit. Je to ale základ, z čeho musí vše vyrůstat. Celých sedm let pracuji v Arcibiskupském gymnáziu v Praze a před pěti lety jsem dostal na starosti farnost sv. Jiljí v centru Prahy. No a potom mám své zájmy, kterým se věnuji.
Staroslověnštinu. Zajímá mne slovanská jazykověda a rekonstrukce cyrilometodějského křesťanství. Jak kázali, o čem mluvili, jak to znělo.
Ano! A to se všechno musí odkrývat.
No jejda! Je jich devět.
To je otázka. Víme spíše datum, je to okolo roku 892 až 900. Zřejmě to byl někdo ze žáků Cyrila a Metoděje. Napsal je velice vzdělaný člověk a je to jasná cyrilometodějská linie. Jsou rozptýleny v Srbsku, Bulharsku…
Dnes ani nemusím. Stačí napsat dopis představeným pravoslavných církví na konkrétních místech a oni mi potom pošlou kopie vzácných starodávných rukopisů z jejich archivů. Následně to různě luštím a dávám dohromady. Pro mě to není jenom věda, ale něco velmi inspirativního, protože jde o průnik do mentality křesťanů slovanského světa. Člověk odkrývá, jak byla cyrilometodějská misie univerzální. Jsou tam intuice, které z toho vyskakují.
Stále mám před očima jednu věc. Oni přišli do barbarského prostředí a je úplně jasné, že sem z Byzance přinesli úplně to nejlepší, co v té době mohli. Ty nejlepší autory. Neošidili vůbec nic. Z věcí, které se zachovaly, je vidět, že to vzali opravdu velmi vážně a že jsme nebyli žádná druhořadá destinace. A to je na tom pro mě to nejlepší. Musím totiž hospodařit se svým časem, proto si vybírám a snažím se číst to nejlepší. Pokud dělám s lidmi nějaké přípravy, třeba na křest, vždy také beru ty nejlepší věci, co znám. A lidé, co za mnou přicházejí, to ocení.
Umím francouzsky, anglicky, makedonsky, trochu bulharsky, protože tam často jezdím, rusky jsem se naučil trošku mluvit díky ukrajinským uprchlíkům a vystudoval jsem klasickou řečtinu. Nyní se přes aplikaci začínám učit italsky, protože jezdím se studenty do Říma.
Nevěděl jsem tehdy, jaké to je, být knězem. Musím říct, že mé představy byly mnohem skromnější, než je skutečnost. Je to spíše velmi překvapivé a lepší, než jsem si myslel, včetně mého působení na Arcibiskupském gymnáziu.
Osm.
V sedm ráno společné ranní modlitby, chvály, četba Písma, rozjímání, snídaně a potom se rozejdeme každý za svými povinnostmi. Okolo poledne společná modlitba během dne, po obědě následuje půlhodinka rekreace, káva, povykládáme si, aby se udržovalo bratrské společenství.
Když jsem ve škole, tak to samozřejmě nestíhám, ale když mohu, jsem tam.
Byli jsme tam s bratrem Hyacintem dva. Před rokem ale odešel do Plzně. Našel se za něj pokračovatel z řádu kapucínů, bratr Marián. Učím také od počátku náboženství v nižších ročnících osmiletého gymnázia. Během covidu jsem pro ta děcka natáčel podcasty, aby hlavně neseděla jen doma, šla ven a do sluchátek si pouštěla, co jsem pro ně nahrál. Po návratu domů tam pak studenti našli pětiminutový záznam, kdy si každý zapsal nadiktované. Měl jsem pro ně tehdy i jazykový seminář, kdy jsme se učili rozumět každému slovanskému jazyku na základě nějakých podobností. Zabrousili jsme i do radějovského dialektu a studovali tamní nářečí.
Člověk tam není ničeho ušetřený. Dostává opravdu do těla. Jsou tam studenti věřící, nevěřící i jiného vyznání. Považuji to za velmi důležité místo setkávání mezi křesťanským a nekřesťanským světem.
Velice! Za tu dobu jsem pokřtil hodně děcek! Musím ale říct, že to prostředí vede i k odpadu od víry. Není to jenom plus. Prostě tak to je. Někdy si říkám: „Pane Ježíši, co jsme udělali špatně? Co bylo zle?“
Určitě! Dnes se stále mluví o tom, že každý musí být informovaný. Pokud ale mladý člověk dostane informace a neví, jak s nimi naložit, chybí mu vedení, jak si s tím má poradit? Důležitější než informace je formace – jednoduchá moudrost vědět, jak žít. Vzdělávání a výchova jsou spolu velmi spojené. V náboženství můžete navykládat, co chcete. Jak se ale modlit, jak dnes žít jako křesťan a nezbláznit se ze všeho? Jak se dělit o víru? Jak se postavit k tomu, že z některých věcí z dějin církve člověk neskáče radostí?
Určitě, a tihle mladí jsou velmi citliví. Oni se stydí za něco, co třeba křesťané dělají či říkají. Moc dobře si uvědomují, jak je velmi důležité, abychom dbali o dobrou pověst křesťanství a příznivý společenský či mediální obraz církve. Oni Krista mnohdy neodmítají, ale stydí se za církev, protože se jim mnozí vysmívají kvůli tomu, co se v ní děje. Říkám jim, že musíme začít od začátku budovat menší společenství a najít, kdo je Kristus. Nedělejme proto nic velkého, buďme střízliví, ale poctiví. Musíme je mít rádi a to oni vycítí. Na to jsou mistři. Přesně poznají, jestli je chceme jen mentorovat, nebo je máme fakt rádi, že jim chceme přinést dobro a Krista.
Jak říká P. Jura Pospíšil ze Strání, jsme na Balkáně neboli v Asii (směje se). Máme tady čtrnáct dnů duchovní obnovu pro mladé lidi od 12 do 18 let s názvem Oáza. Podle věku jsou účastníci rozděleni do dvou skupin. Pomáhá mi skupina šesti animátorů, kteří už určitou formací prošli. Celkem nás bylo osmadvacet. Byl to dost intenzivní program.
Ne, chválami o půl osmé ráno. Oni jsou větší modlitebníci než já. Po snídani byla mše svatá. Ta byla vždy důkladná s přijímáním podobojí, zpíváním, pozdravením pokoje každý s každým, s mazáním svatými oleji, používali jsme kadidlo z Etiopie a hory Athos. Potom jsme měli katecheze, hodinu na rozjímání Božího slova, skupinky, které vedli animátoři, a znovu se probírala témata. Během patnácti dnů jsme prošli patnáct růžencových tajemství Kristova života od početí až smrt na kříži. Slavili jsme Vánoce, Velikonoce… Prostě během těch patnácti dnů jsme prožili celý liturgický rok.
Pořád! Dopoledne byl duchovní program, odpoledne siesta a potom jsme chodili na výlety, ale i na besedy s obyvateli Březové. Účastníci tam docházeli i sami, protože místní už znají. Sbírali jsme trnky a další ovoce.
Potřebuji být někde, kde to mám rád. Miluji Bílé Karpaty a je tady i „moja řeč“. Nesmírnou výhodou samozřejmě je, že je zde k dispozici volná fara, krásná zahrada, hned vedle kostel a potřebné zázemí.
Paní Iva Jakešová z pražského Bistra 8 na Letné, kterou jsem pokřtil. Říkala, že neměla takovou výchovu a chce tady být s námi. Vaří výborně! Připravovala nám samé speciality. A obyvatelé Březové nám zase nanosili hromadu domácích vajíček, buchet, čerstvého ovoce a zeleniny – vše v bělokarpatské bio kvalitě! Co si víc člověk může přát?
Už si nepamatuji, co jsem tehdy řekl, ale nyní si myslím, že je důležité umět vyvážit soukromí a službu. Zatím se ve mně všechno slévá. Připravuji například snoubence, vyprávíme si, je to družné. S odstupem pak ale nemohu se všemi, s nimiž jsem se ve službě setkal, udržovat styky, protože je jich příliš mnoho. Bojím se, že navodím dojem, že jsem na ně zanevřel nebo zapomněl, což ale není vůbec pravda. Zkrátka jen nejsem schopný být s tím množstvím lidí v živém kontaktu a dávat jim čas. Na nikoho nezapomínám, mám všechny rád, ale zjišťuji, že jsme omezení tvorové, býváme unavení a máme k dispozici jen určitý čas.
Ano, ale ptám se sám sebe: Je to správné? Vím, že Pán Ježíš odjel na pusté místo a lidé za ním stejně přišli. On se zvedl a začal k nim mluvit, protože byli jako ovce bez pastýře. Něco jim dal. Uvědomuji si, že díky věku se už trochu vzdaluji od svých studentů a začínám si více rozumět s jejich rodiči. Moc si cením některých přátelství, která tak vznikla. A někteří z nich třeba vůbec ani křesťané nejsou. Přesto se scházíme a jedeme třeba na nějaký výlet. Kontakt s nepokřtěným prostředím mě udržuje ve střehu, kdy člověk stále nežije jen ve své bublině věřících. Modlím se za ně a rád si poslechnu jejich názory. Oni nemají důvod mi něco zastírat. Dozvím se tak čistou pravdu a jejich pohled na věc.
P. KLIMENT TOMÁŠ MIKULKA (nar. 20. prosince 1985 v Kyjově) vystudoval Gymnázium Kyjov a poté klasickou řečtinu a slovanskou jazykovědu na Univerzitě Karlově. Po získání magisterského titulu vstoupil v roce 2010 do noviciátu dominikánského řádu v Olomouci a po roce složil časné sliby. V letech 2011–2017 žil v Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde vystudoval teologii. Věčné sliby složil roku 2015 a 7. července 2017 byl vysvěcený na kněze. Od roku 2017 žije v Praze, kde je spirituálem a pedagogem Arcibiskupského gymnázia a správcem farnosti sv. Jiljí.
Vydavatel: KatMedia s.r.o.
ISSN 0862-5557 (Print)
ISSN 2787-9593 (Online)
Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.
Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.
Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou
Nastavení souborů cookies
Soubory cookies jsou malé textové soubory, které se ukládají do vašeho zařízení při navštěvování webových stránek. Soubory cookies používáme k různým uživatelským, analytickým a marketingovým účelům (například pro zapamatování přihlašovacích údajů k vašemu účtu, apod.).
Své předvolby můžete měnit a odmítnout určité typy cookies, které se mají ukládat do vašeho zařízení. Můžete také odstranit všechny soubory cookie, které jsou již uloženy ve vašem počítači. Tím však můžete přijít o některé uživatelské vymoženosti našeho portálu.