Často jsme dnes vystaveni velkým nárokům, abychom získali úspěch a uznání, jsme tlačeni k výkonu a produktivitě. Cítíme se jako štvanci, snažíme se využít každou minutu a nemáme ani čas se najíst nebo si odpočinout. Jindy naopak utíkáme před povinnostmi, jsme liknaví, trávíme hodiny u televize či na internetu a zabíjíme čas bezduchou zábavou. Abychom se v tomto uspěchaném světě neztratili, může nám i dnes posloužit nástroj, který je duchovním odkazem baskického mystika Ignáce z Loyoly a sám pro něj razil název „examen“. Tato modlitba je krátkým okamžikem ohlédnutí za uplynulým úsekem cesty, kterou jsme ušli, ve světle Božího milosrdenství. Pomáhá nám hledat a nacházet Boha ve všem, co žijeme.

Když slyšíme název „zpytování svědomí“, většinou si vybavíme něco moralizujícího, co je překážkou pro spontánní projevy života. Modlitba examenu je naopak velmi účinným nástrojem duchovního růstu, který nám pomáhá žít naplno ve spojení s tím, kdo je sám Život. Inspirativně o ní psal George Aschenbrenner SJ ve své dnes již klasické studii Zpytování svědomí z roku 1972. V poslední době u nás examen zpopularizoval Jim Manney ve své útlé knížce Modlitba, která mi změnila život. Nabízí v ní nejen osobní zkušenost, ale také jednoduchý návod, jak si tuto modlitbu v praxi osvojit. Examen je pro něj způsobem modlitby, který může posloužit každému. „Brání se abstrakci a vychutnává si konkrétní věci. Je nevyčerpatelný. Každý okamžik každého dne považuje za požehnaný čas, v němž se Bůh může zjevit,“ uvádí Manney.

Začněme čtvrthodinkou denně

Tato modlitba může být také pravidelným cvičením duchovního rozlišování, abychom neživořili, ale cele dali souhlas jen tomu, co v nás nedusí život. Při rozlišování nejde ani tak o to posoudit nějakou naši myšlenku, slovo či skutek jako morálně dobrý či špatný, ale zaměřit se na to, jak zakoušíme dotyky Božího působení ve zdánlivě obyčejných situacích našeho života. Jak Ignác popsal ve svých Duchovních cvičeních, Pán nás doprovází i pomocí subtilních vnitřních hnutí. Vede nás k tomu, abychom zráli a našli životní naplnění. Tato hnutí jsou nakonec tím, co může k určitým činům vést.

Examen nám pomáhá zaznamenat, jak jsme stále přitahováni Bohem, ale zároveň narážíme na překážky či pokušení, které nás od této důvěrnosti odvádějí. Pomáhá nám každý den obnovovat své odhodlání pokračovat v cestě s tím, kdo nás bezmezně miluje. Díky tomu je examen časem kontemplace, kdy se učíme prohloubit vnímavost jemnému Božímu doprovázení. Opouštíme tak svou zahleděnost do sebe a učíme se postavit do středu své pozornosti Pána našich životních příběhů.

Ale jak bylo řečeno, často při tom narážíme na překážky. Potíže nejčastěji potkáváme v sobě. Pokud se naučíme větší trpělivosti se sebou a nenecháme se odradit prvními nezdary, examen se může stát přirozenou součástí našeho života. Ostatně nevezme nám víc než jednu nebo dvě čtvrthodiny denně, postupně však přeroste v nepřetržitý kontemplativní postoj.

Vděčnost není předkrmem

Ignác navrhuje pět kroků. Je dobré začít prosbou o světlo Ducha Svatého. Examen by se totiž neměl stát pouhou snahou rozpoznat své nedokonalosti, ale spíše naladěním se na Boha, abychom se v jeho světle mohli dívat na svůj život. Každý z nás je tajemstvím, které odkrýváme díky Božímu Duchu. Examen sice užívá našich přirozených schopností, rozumu a paměti, ale zároveň chceme vnímat, jak nás vidí Bůh.

Druhým krokem je projev díků a vděčnosti. Učí nás změnit perspektivu a neulpívat pohledem na věcech, které jsou jinak, než bychom si přáli. Co nám udělalo v poslední době radost? Kde byl Bůh přítomen? V čem jsme se mohli posunout, dozrát či něco nového pochopit? Za co bychom měli poděkovat? Díkuvzdání má velkou sílu: posiluje náš důvěrný vztah k Dárci, pomáhá nám naplnit život radostí a štěstím. Platí, co píše Jim Manney: „Vděčnost není nějakým předkrmem k hlavnímu chodu examenu. Je tomu naopak: examen vděčnost posiluje.“ Bůh nás postupně učí poznání, že vše je dar a milost.

Lítost je bránou naděje

Ve třetím kroku procházíme ve světle Ducha vybrané období či prožitý den. Přitom se snažíme vyvarovat spěchu a ukvapeného morálního hodnocení událostí. Cílem je spíše hledět s vírou na to, co se v nás odehrává, jak se nás Bůh dotýká a k čemu zve. A kde naopak rozpoznáváme úskoky toho Zlého. Přitom je možné využít imaginaci a před svým vnitřním zrakem si znovu plasticky přehrát vše, co jsme v uplynulém dni prožili. Vnitřní hnutí nám pomáhají vnímat jemné Boží naléhání, ale i překážky Božího nepřítele. Ostrůvky vnitřního ticha nám vytvářejí prostor, abychom naslouchali Božímu slovu a snažili se na něj odpovědět svým životem.

Další krok – lítost nad našimi chybami – by rozhodně neměl být nějakým sebemrskačstvím. Lítost je branou naděje, protože díky důvěře v Boží milosrdenství nejsou naše selhání nějakým absolutním zlem, ale „odrazovým můstkem“ do Boží náruče. Hezky je to vyjádřeno ve velikonočním chvalozpěvu, kde se zpívá o „šťastné vině“. Ano, ustupujeme sice (někdy až příliš snadno) svým hříšným sklonům, ale přesto se můžeme těšit ze spásy, kterou nám přinesl Ukřižovaný. Když si připomínáme svá klopýtnutí, mohli bychom podlehnout smutku a rezignovanosti, proto si nás Bůh chce přitáhnout k sobě a probudit v nás radost z vykoupení.

Otevřít se budoucnosti

Závěrečný pátý krok examenu vyplývá z předchozích. V Božím světle hledíme do budoucnosti a vnímáme, co se v nás děje. Těšíme se na to, co přijde, nebo jsme plni úzkostí a obav? Když v nás něco vyvolává např. strach, je správné si to uvědomit, poctivě si přiznat své emoce, pojmenovat je a neopírat se jen o nějaká laciná ujištění, že všechno dobře dopadne. I v tíživých okamžicích můžeme v sobě nechat vyrůst důvěru a otevřít se naději, kterou kdysi výstižně formuloval Václav Havel, že totiž vše má nějaký smysl, ať už to dopadne jakkoli. Je důležité to svěřit do rukou toho, kdo může svou moc projevit v naší slabosti, tedy otevřít se působení Ducha a odvážně vykročit na další úsek naší cesty.

Naděje nepramení z příznivých podmínek a očekávání, že vše dopadne podle našich představ. Je to spíše základní orientace našeho srdce. Dobře víme, že nejsme schopni ze svého života vymýtit zkoušky, útrapy, krize či nezdary. Nakonec i tyto okamžiky mohou být svého druhu darem: něco nás mohou naučit, v něčem nám pomohou dozrát, něco nového pochopit, něčeho starého se vzdát apod. Někdy musíme čelit i duchovním neútěchám, které jsou součástí Boží pedagogiky, a také ty mohou být na naší cestě růstu prospěšné. Naději čerpáme z důvěry, že v minulosti se nás Pán vždy milostivě ujal, že nás v časech nouze a utrpení neopustil, že je na naší straně v boji proti zlu, lži a nespravedlnosti. Ten, který zvítězil nad smrtí, dává vzejít setbě i na zdánlivě neúrodném úhoru.

Examen nám tak dává možnost nechat minulost za sebou a srdce s kuráží otevřít tomu, co nás čeká, k cíli své cesty (srov. Flp 3,13–14). Posiluje náš důvěrný vztah ke Kristu. On je nám učitelem duchovního rozlišování, vnitřní svobody a neotřesitelné lásky k Otci. Kdo se vydá na cestu v jeho šlépějích, brzy prožije radost z toho, že všechno může vést k hledání a nalézání Boha, že je nám blíže než naše vlastní srdce.

Examen v pěti krocích
1. Požádejte Boha o světlo. Chci se na svůj den dívat Božíma očima, nejen svýma.
2. Děkujte. Za co jsem vděčný? Co mi bylo dnes darováno? Kde byl Bůh přítomen v setkáních, přírodě či jinde?
3. Zhodnoťte uplynulý den. Co jsem prožíval? Smutek, radost, zlost, soucit? Co mi může Bůh říkat přes mé emoce?
4. Postavte se čelem ke svým nedostatkům. Co bylo špatné v mém jednání i ve mně?
5. Pohleďte vstříc nadcházejícímu dni. Co mě zítra čeká? Kde potřebuji Boha v nadcházejícím dni?