Klára Maliňáková, řeholnice a psychoterapeutka

Zažila jsem to na exerciciích spojených s přípravou na biřmování, kde se mě Bůh dotkl tak silným a nečekaným způsobem, že se mi pak často zdálo, že na mě úplně všechno kolem o něm doslova křičí. Bylo to úžasné a dlouho mě to neslo, ale pak jsem se musela naučit, že mám Boha milovat pro něj samotného a ne pro krásné zážitky s ním. Stejně jsem se ale ještě dlouho potom bála, jaké by to bylo, kdyby mi je vzal úplně. V té chvíli mi hodně pomohla modlitba examen. Pochopila jsem, že když se ohlížím za uplynulým dnem a pěstuji svou vděčnost a vnímavost, zjišťuji, že Boží stopy vidím v každém dni a že mě navíc někam vedou. Nedostala jsem pro svůj život „plán cesty“ s instrukcí, že se s Bohem sejdeme v cíli. Stále se potřebuji ptát, kudy dál, a každý den hledám, kde byl pro mě nejvíce přítomen. A tam, kde ho častěji potkávám, se snažím i více směřovat a fascinuje mě, jak se ta cesta dále otevírá.

Lukáš Válka, učitel 2. stupně ZŠ Luka nad Jihlavou

Ano, věřím, že Bůh do mého života vstupuje. Spíše by bylo lépe říci, že můj život žije se mnou. To „vstupuje“ navozuje představu „občas“, ale on je tam neustále. Problém spíš je, jestli jsem tam s ním já. Jestli momentálně jen tak nekoukám na film, nečtu, nepracuju nebo třeba nejsem s rodinou. Člověk totiž může dělat cokoliv a se svým životem se minout. A tak se snažím být ve svém životě vědomě. Občas naplno zavnímat své tělo, ponořit se do svých pocitů, věnovat dítěti plnou pozornost. Sem tam zapřemýšlet o celém svém životě, jestli nemrhám někde silami, protože už jsem ve věku, kdy si začínám mnohem více uvědomovat jejich omezenost. Zkrátka nechci, aby mi jednou Bůh říkal, byl jsem celou dobu u tebe doma, ale tebe jsem tam nepotkal.

Hana Říhová, produkční pražské Fortny a socioložka

Bylo to jednou v Praze, v metru na Národní třídě, v dlouhé chodbě od eskalátorů na nástupiště. Už nevím, kam jsem jela, ani o čem jsem zrovna přemýšlela. Najednou přišla mikrosekunda úplně jasného pohledu na sebe sama. Bylo to kratičké a neuvěřitelně průzračné. Ostré jako čistý řez. Intenzivní okamžik odložení představy, kterou si sama o sobě vytvářím. Bezprostřední pohlédnutí i na to, co sama v sobě nechci vidět. Bez hodnocení nebo sebehodnocení. Bez krutosti, ale taky bez zbytečného konejšení. Laskavost a přijetí jako by byly rovnou v tom pohledu, nemusely se k němu zvnějšku přidávat: Podívej, tohle jsi taky ty. Zkušenost, kterou bych si chtěla připomínat, když si začnu vytvářet pohádky o sobě samé, když si začnu bez soucitu tvořit názory na druhé lidi a na to, jací by měli být.