Novodobé charitní dílo katolické církve v Česku se od svých počátků po roce 1989 rozrostlo do úctyhodných rozměrů. Charita je respektovaným poskytovatelem pomoci potřebným a respekt má i její vysoce profesionální práce.
Jednou ze zásadních starostí celé církve musí být a zůstat péče o duchovní profil Charity, tedy o motivy, s nimiž pomáháme, kvůli kterým pomáháme, a o obraz toho, komu pomáháme. Je to člověk, který má důstojnost Božího dítěte a je hoden stejné lásky a pozornosti jako ten, kdo naši pomoc vůbec nepotřebuje. Diakonie je podstatnou součástí poslání církve a bez ní není církev plně církví: jen vzpomeňme na Ježíšovo měřítko posledního soudu. Je jím člověk v situaci potřebného, s nímž se sám Kristus ztotožňuje.
A pak je tu ještě jedno riziko. Ohrožení přílišným zahleděním do manažerských postupů, nástrojů a koncepcí, elektronických zařízení a softwarových produktů. To všechno je moc potřeba! A jsem rád, že i v tomto ohledu Charita nezaostává. Uvažuji o tom jako velký příznivec efektivního řízení a moderních technologií, který počítačům přece jen trochu rozumí, který vystudoval management a řídí 25 let menší či větší týmy. Všechno to rád používám, ale mají to být jen nástroje k naší službě, mají nám pomoci ji vykonávat profesionálně, kvalitně a efektivně, ale nikdy jí nejsou schopny dodat rozměr srdce. To zůstává na nás a zde jsou nejlepší jednoduché postupy: naslouchání, otevřené srdce a lidský přístup, který nepřináší jen úlevu v konkrétním problému, ale především lidskou blízkost, která reprezentuje blízkost Kristovu. Toho, který každého z nás zná jménem, který pro každého z nás přišel, aby nás uzdravil a posílil, který pro každého z nás trpěl, zemřel a vstal z mrtvých.
Jeho jedinou metodou byla láska. A ta musí být svorníkem i veškeré charitní činnosti.
