Celý letošní rok si naše františkánská rodina připomíná výročí stigmatizace sv. Františka. Jde o součást širšího tzv. Františkánského výročí, kdy si společně aktualizujeme události ze života tohoto světce (loni 800 let od schválení Potvrzené řehole a sestavení prvních jesliček v Grecciu, letos výročí přijetí Kristových ran-stigmat, příští rok to bude složení Chvalozpěvu stvoření a v roce 2026 Františkův přechod do nebe).

17. září uplyne přesně 800 let ode dne, kdy se na tajemné hoře La Verně (v Toskánsku – pozn. red.) naplnila Františkova celoživotní touha vyjádřená v modlitbě Absorbeat: „Ať uchvátí, prosím, Pane, ohnivá a sladká moc tvé lásky mou duši skrze všechno, co je zde pod nebem, abych zemřel láskou k tvé lásce, jako tys zemřel z lásky k mé lásce.“ František se stal podobným Kristu natolik, že na jeho těle se obtiskly Kristovy rány a spolu se sv. Pavlem tak nosil znamení, že patří Kristu Ježíši (srv. Gal 6,17). Takto se o událostech na La Verně píše v Legendě Maior spjaté se sv. Bonaventurou:

„Žárem serafské touhy byl František unášen vzhůru k Bohu a něžnou soustrastí se proměňoval v toho, který z tak veliké lásky se dal ukřižovat. Jednou zrána kolem svátku Povýšení svatého kříže modlil se na úbočí hory. Spatřil serafa, který měl šest ohnivých zářících křídel a sestupoval z výšin nebe. Když se rychlým letem snesl blízko Božího muže, ukázala se mezi křídly podoba ukřižovaného člověka, který měl ruce i nohy rozpjaté ve tvaru kříže a ke kříži přibité. Dvě křídla byla rozpjata nad jeho hlavou, dvě roztažena k letu a dvě zahalovala celé tělo.

Při pohledu na to František velice užasl a jeho srdce pronikla radost smíšená s bolestí. Měl radost z láskyplného pohledu, když Kristus v podobě serafa na něho hleděl, ale přibití na kříž probodávalo jeho duši mečem soustrastné bolesti. Velice se divil tomu nevyzpytatelnému vidění, neboť věděl, že mdloba utrpení se naprosto nesrovnává s nesmrtelností serafského ducha. Nakonec porozuměl, když se mu o tom dostalo zjevení od Pána, že takové vidění ukázala Boží prozřetelnost jeho zrakům proto, aby on, Kristův přítel, poznal, že se má cele přetvořit k podobnosti s Kristem ne umučením těla, ale zapálením mysli.

Když vidění mizelo, zanechávalo v jeho srdci podivuhodný žár, ale také na tělo vtisklo neméně zvláštní znamení. Ihned se na rukou i nohou začaly objevovat stopy hřebů, jak to předtím uviděl na onom obraze ukřižovaného muže. Jeho ruce i nohy byly uprostřed zřetelně probodeny hřeby a hlavy hřebů bylo vidět na dlaních i nártech, ostří pak na druhé straně. Hlavy hřebů byly na rukou i nohou okrouhlé a černé, hroty pak podlouhlé, zakřivené a jakoby rozbité. Vystupovaly z těla a přečnívaly ostatní maso. Pravý bok byl také proboden jakoby kopím, byl potažen rudou jizvou a často se z něho vylévala svatá krev, smáčející hábit i spodní šat.“

Přijetí Kristových ran-stigmat nebylo ve Františkově životě nahodilým momentem, ale vyvrcholením celoživotního procesu (povolání), který se začal už jeho hledáním Boží vůle v modlitbě před ukřižovaným Kristem v polorozpadlém kostelíku San Damiano. František se Ježíše ptal: „Pane, co chceš, abych udělal?“ A Ukřižovaný Františkovi odpověděl: „Jdi, Františku, a oprav můj dům; vidíš přece, že se rozpadá.“ Jak Františkův životopisec Tomáš z Celana poznamenává: „A od té doby měl František utrpení Páně stále na paměti.“

K bolestem Krista přes bolesti světa

Důležitými momenty na cestě k plnému zpodobení s Kristem byla i Františkova setkání se stigmatizovanými té doby, s malomocnými. Tomáš z Celana nám o nich podává zprávu:

„Svatý milovník všeho pokorného (se odebral) k malomocným, žil s nimi, aby jim kvůli Bohu horlivě sloužil ve všech potřebách; vymýval jim hnisající rány a čistil jejich vředy, jak se o tom sám zmiňuje ve své Závěti: ‚Když jsem byl v hříších, zdálo se mi příliš trpkým vidět malomocné. A sám Pán mě přivedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství.‘

Tak hořkým, jak sám říkal, se mu zdál pouhý pohled na malomocné, že si v době své světské marnosti už dvě míle od jejich domků zacpával rukama nos. Když však nyní začal s milostí a v síle Nejvyššího myslit na svaté a užitečné věci, potkal jednou, ještě světsky oděn, malomocného, který vypadal, jako by na něho čekal. Přemohl se, přistoupil k němu a políbil ho.

Od té chvíle začal sám sebou stále víc pohrdat, až došel skrze milosrdenství Vykupitele k dokonalému vítězství nad sebou samým.“

Sluneční píseň nevidomého

František ve svém životě plně nazíral tajemství vyjádřené samotným Ježíšem v 25. kapitole Matoušova evangelia: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ V druhých je přítomen Kristus. František choval úctu ke všemu, co bylo spojené s Kristem – dokonce i k nehodným kněžím. Stále více se na jeho životě také odhaloval paradox, že v lidské slabosti se o to více projevuje Boží síla (srov. 2 Kor 12,9). K tomu patří i to, že jednu z nejkrásnějších básní světové literatury Sluneční píseň – Chvalozpěv stvoření napsal ke konci svého života, stigmatizovaný, kdy už kvůli oční nemoci téměř neviděl, zato o to víc viděl srdcem.

Františkánská tradice také zdůrazňuje, že vnější stigmata byla odrazem jeho vnitřních stigmat. Svatý Bonaventura, v mládí uzdravený na přímluvu sv. Františka poté, co byl zvolen generálním představeným řádu a musel zanechat svých milovaných studií a výuky, přišel načerpat sílu pro svou novou „křížovou“ službu také na horu La Verna a jeho nazírání tajemství stigmat se objevuje v životopisech o sv. Františkovi. Ale odráží se také v jeho monumentálním díle „Putování mysli do Boha“, kdy „sestup“ znamená „vzestup“…

Jeho rány nás uzdravily

Ale co mohou Františkova stigmata říct i nám samotným po osmi stech letech? Dovolte mi nyní připojit osobní vzpomínku. Ještě před mým vstupem do řádu jsme vyrazili s naší františkánskou farností v březnu na pouť do Říma, do Assisi a na La Vernu. Tehdy jsem byla čerstvě přijata do katolické církve. V Assisi jsme měli čas pobýt u Františkova hrobu. Kdo zde byl, tak ví, že se nachází vespodu nádherné baziliky sv. Františka – a je syrově prostý a jednoduchý. Při modlitbě se mě tam náhle dotkla touha hlouběji se obrátit. To bylo matoucí, přišlo mi, že už obrácená jsem, a nechápala jsem to…

Později, když jsme se dostali na La Vernu, mě uchvátila krása onoho místa. Konvent bratří se tyčí na vršku hory, ze které je vidět do celého kraje, a místo dýchá původním a ryzím františkánstvím. Při meditaci o Kristově utrpení, které připadalo na daný den, mi přišlo, že i mě se Kristus ptá, zda chci trpět s ním, být vydána do rukou lidí atd. V nadšení i bázni jsem odpověděla, že ano. A v srdci se mi zrodila touha následovat Krista tak jako sv. František – touha, která osvětlila ono hnutí po hlubším obrácení a byla zrodem mého povolání. Obě místa jsou mi tedy velmi drahá, stejně jako všem františkánským sestrám a bratřím. Vypovídají totiž o smrti a vzkříšení, slabosti a síle, o našich ranách i jejich oslavení.

Během svého života mám mnoho příležitostí poznávat své vlastní rány i rány druhých, zvlášť mladých lidí. Nikdo je neukazuje rád a zakrývá je. Stejně tak i František je zakrýval a nechtěl, aby je někdo spatřil. Podobně i otec Pio, který byl stigmatizovaný 20. září 1918 – přesně „tři dny“ po Františkovi. Přesto pokud jsou v důvěře ukázány Bohu, stávají se vstupy, kudy Ježíš vchází a vychází. On sám si svoje rány ponechal i po zmrtvýchvstání a ony září milostí a láskou. Ne nadarmo prorok Izajáš volá: „Jeho rány nás uzdravily.“ Existují svědectví lidí, kteří prošli těžkými traumaty (např. zneužitím v dětství) a říkají, že v té nejhorší bolesti nezůstali sami. Byl tam s nimi přítomen Ježíš, byť ho v té době ještě neznali, ale později při konverzi si na toto setkání vzpomněli. Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost (Řím 5,20). Samotní zranění se pak díky Ježíšovi mohou stát uzdraviteli dalších zraněných.

Láska ke stigmatizovaným

Svou láskou k stigmatizovaným lidem nám sv. František ukazuje cestu. Není vždy snadná, ale platí zde jeho zkušenost, že to, co se nám zdá hořkým, může se stát sladkým, pokud k těmto lidem vyjdeme vstříc a obejmeme je.

Aktuálně září Františkovy dary i v současném papeži. Stačí vzpomenout na jeho neustálá volání, abychom se nebáli vykročit na periferie a přijmout naše bratry a sestry – bezdomovce, uprchlíky, nejrůznějším způsobem zraněné; abychom byli polní nemocnicí. Papež František sám za nimi rád chodí a je nám osobním příkladem.

Pokud nyní pohlédneme dopředu na nadcházející milostivý rok 2025 s tématem Poutníci naděje, papež František nám ve své bule Naděje neklame vyjmenovává stigmatizované dnešní doby: vězně, staré, chudé, nemocné, mladé lidi, uprchlíky – a nabádá nás ke konkrétním krokům. Denně je dokonce možné získat jubilejní odpustky: „Pokud věřící navštíví a věnují patřičný čas bratřím v nouzi nebo v nesnázích (nemocným, vězňům, osamělým starým lidem, postiženým...), vykonají tak pouť za Kristem v nich přítomným (srov. Mt 25,34-36) a splní obvyklé duchovní, svátostné a modlitební podmínky. Věřící budou nepochybně moci tyto návštěvy během Svatého roku opakovat a získat plnomocné odpustky pokaždé, dokonce každý den.“

Milí čtenáři, přeji vám na přímluvu sv. Františka milost nahlédnutí, že naše rány i rány našich bratří a sester jsou vstupy, kudy Ježíš vychází a vchází, a že v maličkých a nepatrných je on sám přítomen.