Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Rozhovor|Je to splnění mé dávné touhy

Obsah:

Úvod Rozhovor

Je to splnění mé dávné touhy

27. 8. 2024

Tisk

Lidé, které označujeme jako neslyšící, mají často jedinečnou schopnost zachytit to, co plně zdravý člověk nedocení. ALENA VORÁČOVÁ, pastorační asistentka z pražské Farnosti neslyšících katolíků, je jednou z nich.

image:Image Je to splnění mé dávné touhy
Znakový jazyk je vizuální, pracuje s prostorovým vyjádřením. Snímek Jakub Šerých / Člověk a Víra

Jaká byla vaše cesta víry?

Narodila jsem se slyšícím rodičům, katolíkům. Pravidelně jsme celá rodina chodívali do kostela. Jenže já jsem nerozuměla tomu, proč tam chodíme, proč se na bohoslužbu rodiče těší. Jako dítě jsem tedy spíše vnímala nejrůznější vyobrazení na stěnách, hlavně obrazy křížové cesty. Díky nim jsem pochopila určitou část Ježíšova života, ale zase jsem nerozuměla třeba tomu, proč zemřel. Ale vnímala jsem, že zemřel pro nás. To byl pro mě záchytný bod.

Jak jste nad tím přemýšlela?

Kladla jsem si otázku, zda je v pořádku, když je na celém světě utrpení, jestli to je ten život, se kterým se máme smířit. Potom mi rodiče sice vysvětlili, že příběh křížové cesty je o lásce, ale stejně jsem tomu nerozuměla. Stejně jako bohoslužbě. Snažila jsem se sice při kázání odezírat, ale nestíhala jsem a rozuměla jsem tak na 40 procent. Když jsem začala číst Bibli pro děti, částečně jsem už chápala, ale hlubší pochopení mi to stejně nedalo. V období puberty jsem hodně bojovala s tím, že jsem neslyšící. Potom jsem ale našla skupinu věřících z Hnutí fokoláre. Byl to pro mě sice boj, abych jim rozuměla, ale moc se mi líbilo, jaké měli mezi sebou vztahy. Skupina děvčat mě vzala mezi sebe, pravidelně jsme se scházely nad čtením Bible a snažily se porozumět obsahu. Začínala jsem o něco víc chápat, proč Ježíš zemřel a jaké bylo poselství jeho života.

Rozumím dobře, že jste byla zase jediná neslyšící mezi slyšícími?

Ano, byla tam zase komunikační bariéra. Ale oni měli se mnou trpělivost. Například když někdo mluvil a já se na něj dívala a odezírala, tak když pak skončil, další počkal, až ho očima vyhledám. Díky tomu jsem mohla sledovat, o čem se mluvilo. Kdyby tam bylo dvacet lidí, asi by to takto fungovat nemohlo, ale tohle byla malá skupinka kolem deseti lidí.

Co vás z tohoto prvního většího čtení Bible nejvíc oslovilo?

Věty „Miluj svého bližního jako sám sebe“ a „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, já jsem uprostřed nich“. Tyto verše se mi nesmírně líbí. Ukázaly mi, jak se setkávat s lidmi s odlišnými postoji. Třeba já jako katolička se často setkávám s evangelíky nebo buddhisty, zkrátka s lidmi jiného vyznání či náboženství, s odlišnými názory. A když jsem si vzala svého muže, buddhistu, který pochází z Mongolska, tyhle věty našemu společnému životu velice pomáhaly a pomáhají. Jsme spolu už 23 let. Díky těmto veršům vím, že je důležité, aby na prvním místě byla láska. To je to podstatné. Ne to, jestli jsou naše názory stejné.

Ve farnosti neslyšících katolíků se také potkávají nejrůznější lidé. Stála jste u zrodu tohoto společenství. Jak vzniklo?

To, co jsem poznala u fokolarínů, jsem chtěla sdílet v komunitě neslyšících. S manželem jsme se přestěhovali do Prahy a začali jsme – aspoň na vánoční a velikonoční bohoslužby – objednávat tlumočnici Romanu Petráňovou. A když naší komunitě tlumočila celou mši, poprvé jsme začali při liturgii cítit emoce. Porozuměli jsme tomu, co se u oltáře děje. Byla to velice dojemná chvíle. Vnímali jsme, že zážitek mše svaté nás skutečně obohacuje a podporuje. Konečně jsme měli možnost bohoslužbu vnímat v celém jejím rozsahu. Naše skupinka neslyšících se časem rozšiřovala a došlo k jedné památné události: účastnili jsme se rekolekcí v pražské vršovické farnosti, které vedl známý maltský františkán Elias Vella, kde jsme se setkali i s překladatelkou Romanou Petráňovou a knězem Stanislawem Górou. Ten si pak naši skupinu neslyšících vzal pod svá křídla a pravidelně se scházíme.

Liturgie mše svaté, které se účastní neslyšící lidé, je v drobnostech jiná. Třeba se čte jen 1. čtení.

Ano, nestíháme totiž překlady. Celé 1. čtení, žalmy a evangelia musíme mít předem připravené, přeložené. Není to tak, že by se překládalo slovo od slova. Například si představte komplikovanější větu v angličtině, a kdybych ji přeložila doslovně, význam se ztratí. Není možné přijít a v tu chvíli jen tak překládat. Překlad musí odpovídat struktuře českého znakového jazyka, což znamená měsíc předem přeložit, natočit video a naučit se to nazpaměť.

Rozumím tomu dobře, že na jedno čtení během bohoslužby se připravujete měsíc?

Jinak to nejde. Několikrát se stalo, že při slavení mše na jiném místě než v naší farnosti a s knězem, který neznal kulturu a specifika neslyšících, mi předložili text z Bible, abych ho odznakovala. V danou chvíli. Ale to nejde, předat obsah celé zprávy zrovna v ten okamžik. Já to můžu sice zaznakovat, ale nebude to srozumitelné, protože já sama musím nejprve porozumět tomu, co čtu, tak, abych to mohla předat dál v jiném jazyce. Je to tedy dlouhý proces. Ale pomáhá nám, že to, co jsme už přeložili, archivujeme na videozáznamech, takže ti další po nás, kteří se budou připravovat na ten samý biblický text, mají práci usnadněnou. Překlady také vzájemně konzultujeme, máme tým překladatelů. V cyklu A, B, C máme hotová již první čtení, žalmy a evangelia. A na druhých čteních právě začínáme pracovat.

Je to tak náročné proto, že znakový jazyk je obrazový a vy vytváříte zkratku?

Není to o zkratkách. V překladu přece nesmí nic chybět, žádná informace. Někdy si lidé myslí, že znakový jazyk je rychlejší, shrnující, ale ne. Představte si třeba tento popis: vrtulník létá nad domem. Toto je znak pro „vrtulník“ (paní Voráčová ukazuje konkrétní znaky – pozn. red.), toto je znak pro „létat“, toto pro „nad“ a tento znak je pro „dům“. Čtyři slova v češtině, ale neslyšící v té větě ukáže znak pro dům a takhle nad tím přeletí vrtulník. Je přitom důležité, kde je ten vrtulník – když vrtulník letí nad domem, tak nemusím přidávat slovo „nad“, vizuálně je jasné, že je zde dům a nad něj přiletí vrtulník. Kdybych třeba překládala text, kde by se vyskytovalo slovo Jeruzalém (třeba Ježíš šel z Jeruzaléma někam), musím se podívat do mapy. Tam vidím, kde je Jeruzalém, a když Ježíš jde třeba do Galileje, tak ji dám v tom prostoru před sebe. Takže Ježíš takhle kráčí v tom příběhu z Jeruzaléma do Galileje. Ale musím předem vědět, jak to vypadá na mapě, co kde je.

Vlastně to sdělení modelujete rukama.

Je to tak. Existuje krásné video o stvoření světa a je nádherně naznakované. Kdybych třeba říkala „začalo svítit světlo“, tak je důležité, odkud slunce šlo. Seshora, nebo zezdola? Nemůžu ukázat slunce někde vpravo dole a zemi nahoře v prostoru. Stejně tak když znakuju hvězdy, je jasné, že jsou nahoře na nebi jako měsíc a že země je dole. Zkrátka musím mít v hlavně představu o tom, co vyprávím.

Jak se vlastně znakuje slovo Ježíš v českém znakovém jazyce?

Vložíte prostředníček do dlaně protější ruky. Tento znak symbolizuje rány v Ježíšových dlaních a je společný ve všech znakových jazycích na světě.

Kdysi vás obohatili fokolaríni. Kde dnes nacházíte oporu v duchovním životě?

V Biblické čajovně. Už tři roky se na internetové platformě Zoom scházíme s neslyšícími, pravidelně každý týden. Vždy si jeden z nás vybere podle tématu jeden úryvek z Bible a společně pak o tom vděčně diskutujeme. Začalo to díky covidu, kdy bylo všechno zavřeno, a my neslyšící jsme byli hodně izolovaní.

A co knihy? Mohou všichni neslyšící číst?

Já čtu velmi ráda, samozřejmě Bibli, ale mám i své oblíbené autory. Ráda také pročítám nejrůznější svědectví, příběhy. Ale ne všichni neslyšící to takto mají. Někteří čtou rádi a jiní méně (český jazyk je jejich až druhým jazykem, mateřský je ten znakový – pozn. red.). Rozdíly jsou dané výchovou, vzděláním i prostředím domova, zda měl slyšící, či neslyšící rodiče. Třeba moji rodiče mě ke čtení hodně motivovali a velmi mi to prospělo. Ale každý má jiný životní příběh, tudíž má i jinou kompetenci ve zvládání českého jazyka.

Co dalšího je ještě při vaší liturgii jinak? Asi nezní hudba.

Je ticho. Když jsme slavili mši svatou dohromady se slyšícími, kde právě zněla hudba, nedokázali jsme sladit načasování hudby a překladu do znakového jazyka. Hudba už dozněla, kdežto neslyšící ještě znakoval. Museli jsme mít tlumočníka, který jako slyšící dokázal tohle odhadnout. Při liturgiích máme žalmy, ovšem bez hudby. Na Vánoce ale používáme bubny. Cítíme rytmus a to pomáhá žalm propojit s dojmem hudby. A já se člověku, který používá buben, dokážu s překladem přizpůsobit. S bubny je však náročná příprava, proto je to jen jednou v roce.

Míváte také jiné rozložení lavic, do půlkruhu.

Jen když přijde málo neslyšících. Když je jich více, ponecháváme je v řadách, jak jsou. Tlumočník musí být trochu výše na schodech, aby na něj bylo dobře vidět i zezadu. A nemůže stát jinde než je kněz, je potřeba, aby byli blízko sebe. I při proměňování je tlumočník blízko kněze, i když běžně by tam měl být kněz sám.

A při přání pokoje se objímáte.

V kultuře neslyšících je spíše zvykem kontakt tohoto typu. Když je hodně lidí, třeba o Vánocích, je to náročnější se s každým obejmout. To si pak alespoň všichni stoupneme do velikého kruhu, držíme se za ruce a pošleme ten mačkací signál.

Co by vás potěšilo jako neslyšící katoličku, co by slyšící měli víc zohlednit nebo dělat jinak?

Jsem spokojená s tím, co mám. Cítím se šťastná. Kdyby mi totiž kdysi někdo řekl, že se jednou my neslyšící budeme scházet ke společnému slavení mše svaté, nevěřila bych mu. Vnímala bych jako něco naprosto nemožného, že by neslyšící mohli mít vlastní mše ve znakovém jazyce. A teď je máme. A já vím, že u Boha je vše možné. Je to veliký dar a splnění mé dávné touhy.

ALENA VORÁČOVÁ (*1975) pochází z Ostrožské Nové Vsi na Moravě. Navštěvovala Základní školu pro nedoslýchavé v Kyjově, poté Střední průmyslovou školu pro neslyšící v Brně. Po svatbě s manželem, který pochází z Mongolska, se odstěhovala do Prahy, kde žije dodnes. Nyní už 10 let pracuje jako pastorační asistentka v pražské farnosti neslyšících katolíků. Mezi její záliby patří pěší túra, historie a čtení knih.

Zpět na úvodní stranu
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou