Co tě před jednadvaceti lety přivedlo do Katolického týdeníku?

Chalupa v Chýni, kterou jsme se chystali přebudovat na rodinné sídlo. Kvůli tomu baráku jsem odcházel ze skvělé práce na biskupství v Plzni. A protože jsem už tehdy s redakcí KT spolupracoval a zřejmě se i osvědčil, začali tenkrát moji novinářští spolužáci a někdejší redaktoři Zuzka Burdová a Štěpán Plaček přemlouvat šéfredaktora Antonína Randu, aby mě přibral do party. A on to udělal. Díky, Tondo.

Zažil jsi různé etapy proměny novin. Které pokládáš za zásadní? A na které období nejraději vzpomínáš?

Zásadní byl vznik diecézní přílohy v roce 2015. Jednoznačně. Člověče Honzo, to jsou otázky, jak kdybych šel málem do penze. Nostalgie mě nebere. Mám rád, co se děje tady a teď, s tím můžu něco dělat a to můžu prožívat. 

Přiučil jsem se tu spoustě věcí. Díky skvělým osobnostem v redakci i kolem ní, díky našim čtenářům, kteří mi spíš dávali řádně do těla, než lichotili. A už je to deset let, co umřel redaktor Perspektiv a publicista Petr Příhoda, a tak mu na věčnost děkuju za jeho vytrvalou setbu nadhledu, pravdivosti, přímosti a laskavosti.

Dělat novinařinu v katolické církvi není jednoduché. Vidíš často pod povrch věcí a musíš zpracovávat i nepříjemné události, které se mohou dotknout citlivějších duší. Jak skloubit novinářské řemeslo a tzv. smysl pro církev?

Houby pod povrch věci, někdy jsem se díval až do septiku. Není jednoduché znát církev, která se potýká sama se sebou, se slabostmi lidí, kteří ji tvoří, a třeba i s bezradností či strachem ze světa kolem. Jenže když věříš tomu, že Kristus je se svou církví, že žije v ní a s ní, tak ji máš rád, neb máš rád Krista. No, a pokud ne, tak můžeš jít rovnou o dům dál a ne pracovat v Katolickém týdeníku. Ty „citlivější duše“ nesmějí být omluvou pro přetvářku a odvracení pohledů od neřádu. Zůstanu u svého příměru: všichni přece ze zkušenosti víme, že nad septikem stojí obvykle krásný dům, v němž žijí skvělí lidé, kteří konají spoustu dobrého. A je-li to stavba církve, tak v tom domě potkáváš lidi, kteří poctivě hledají životní styl, ke kterému nás Ježíš pozval. Musíš se u toho ale smířit s tím, že čas od času „šlápnou vedle“ nebo něco podělají, abych tak nějak zůstal korektní.

V jaké pozici dnes stojí Katolický týdeník na českém mediálním trhu?

V nelehké. Tištěná média zuřivě bojují o přežití. Pro mě dost děsná zpráva je, že s Lidovými novinami je utrum. Všechny sdělovací prostředky se zásadně proměňují přesně podle toho, jak se mění jejich konzumenti. Lidem se příliš nechce platit za obsah. Ale ten, aby za něco stál, musí něco stát. Mediální obsah neroste na stromě ani ho negeneruje umělá inteligence a na záplavy „zaručených zpráv“ a „pravdivých názorů“, které se potulují po sociálních sítích, je nulový spoleh.

Před jakými výzvami podle tebe tyto noviny stojí?

Hlavní výzva pro KT je dělat kvalitní a pestrou křesťanskou publicistiku. A naplňovat církevní dokumenty o médiích, počínaje tím z posledního koncilu. Víc do toho Kateřině a vám pozůstalým kecat nebudu.

Abychom předešli různým spekulacím, co stálo za tvým rozhodnutím odejít z novin?

Není vůbec o čem spekulovat. Už toho prostě bylo dost. Já se v různých pozicích podílel na výrobě zhruba tisíce vydání KT. Nejvyšší čas obrátit list. Asi tak měsíc po biskupském svěcení Stanislava Přibyla (který byl dosud jednatelem KT) jsem po ránu ještě v posteli srkal kafe a z ničeho nic mi přistálo na mysl: „Ty, hele, neměl bys jít za tím Standou do Litoměřic?“ Povídám mojí milé ženě Báře: „Tak mě teď napadlo, jestli bych neměl jít do Litoměřic.“ A ona si nedala ani svých obvyklých třicet introvertních rozmýšlivých vteřin na reakci a rovnou to odpálila: „Tak jo, jdu do toho s tebou.“ Můj neklid z toho rostl – a protože velice pevně věřím, že Bůh nás životem doprovází a vede, nechal jsem to hodně na něm. Ohlásil jsem se u otce biskupa a nabídl mu své služby v plném rozsahu s tím, že se ze vsi ve středních Čechách částečně přestěhujeme a že jsem připraven dělat, co bude potřebovat. „Beru tě,“ řekl mi na to. Práci nabídl i mé paní, která si tak nemusela hledat půl učitelského místa v diecézním městě. Mí tři kluci jsou velcí: dva jsou plnoletí, zodpovědní, soběstační a nejmladšímu středoškolákovi dopřejeme jak přítomnost, tak i bedlivý dohled.

Ta tvá ranní otázka prozrazuje, že se s novým litoměřickým biskupem znáš více.

Ano, Stanislava znám mnoho let, stejně tak i on mne. Ví, co ode mne může čekat, a já jsem na tom nápodobně. Katolickému týdeníku bych ale rád zůstal věrným spolupracovníkem. Podle plánů šéfredaktorky snad i jako „krajánek“ z Litoměřic.