Setkávání se u slavnostní tabule je projevem slavení významných událostí – rodinných, společenských i náboženských. Dnešní rozšířené fastfoodové stravování je součástí rychlého až ukvapeného životního stylu. Jídlo a způsob stolování se stává znamením toho, jak člověk určité doby a určité pospolitosti chápe sebe a smysl svého života.

Lidská touha po životě vyšším

Tak například Židé před vyjitím z egyptského otroctví dostali od Boha pokyn, aby jedli pečeného beránka v rodinném společenství – vestoje a s přepásanými bedry. Tím se mělo vyjádřit, že jsou odhodláni vydat se na Hospodinův pokyn na cestu, a společný pokrm jim měl být posilou. Ale v Ježíšově době už byl postoj při paschální večeři změněn. Beránek se měl jíst vleže, v poloze, která každému Izraelitovi, bohatému i chudému, připomínala, že je svobodný člověk s důstojností Božího obrazu.

V této souvislosti Ježíš koná své veliké znamení. Dává pěti tisícům rodin najíst v době, kterou evangelista Jan označuje jako „krátce před židovskými velikonočními svátky“ (Jan 6,4). Jde tedy o symbolický čin. Ježíšova znamení jsou bránou do života, který plně odpovídá Božímu záměru s člověkem. V něm ani taková každodenní samozřejmost, jako je jídlo, není jen udržováním pozemského života ze dne na den. Ježíš svým darem zamýšlí otevřít lidskou touhu po životě vyšším a neomezeném. V Janově evangeliu se takový Kristem darovaný život nazývá „životem věčným“. Tím se nemyslí jen jeho časová neomezenost, ale především jeho nová kvalita. V závěru dvacáté kapitoly Jan podává klíč k Ježíšovým znamením – zázrakům. Zapsal je, „abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jan 20,31).

Ježíšův chléb, kterým se nakonec stává on sám v daru eucharistie, má úžasnou očistnou sílu. Janovský příběh o zázračném nasycení vypráví o několika momentech, které v duchu spirituality sv. Jana od Kříže očišťují naši víru od překážek k jejímu růstu. Dar Ježíšova života, spočívající ve víře v něj, se především nedá koupit. A nelze ho ani vyčíslit hodnotou peněz.

Z toho důvodu Ježíš na Filipovu námitku: „Za dvě stě denárů chleba nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo“ (Jan 6,7), odpovídá: „Postarejte se, ať se lidé posadí!“ (Jan 6,10). Ježíšův život a chléb se z naší strany získává očekáváním, touhou. Ježíš od nás vyžaduje jedinou podmínku: abychom se posadili. To znamená, že je třeba se zastavit a zklidnit, abychom konečně uslyšeli ve svém srdci hlad a žízeň, které jsou pro lidský život žádoucí. Hlad a žízeň po lásce, kterou dokáže naplnit jen Pán.

Ježíš nás svým chlebem očišťuje také od strachu z budoucnosti. Po plném nasycení mají lidé i apoštolové před očima plné koše zbylého chleba – víc než na začátku! Ježíš je nevyčerpatelný pramen života, u něj není třeba se bát, že by naše pravá očekávání zklamal. Ale která jsou ta pravá očekávání? Jsou to ty touhy našeho srdce, které on sám očistil. Duchovní učitelé mluví o očišťování smyslů a ducha, někdy ho nazývají „nocí, temnotou“.

Přišel, aby nám daroval věčný život

Ježíš na konci evangelního příběhu lidem uniká, protože v nich nechce sytit jejich falešná očekávání. On nepřišel jako mesiáš, který by odpovídal různým projekcím lidského velikášství, pozemského blahobytu nebo úspěchu. On přišel, aby nám daroval věčný život. Ten spočívá v poznání a lásce Boha. Ve velekněžské modlitbě Ježíš prohlašuje: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3). Za účelem očištění našich různých přilnutí k tomu, co není Bůh, se vzdaluje a odebere se „na horu, úplně sám“ (Jan 6,15). Neodchází jako mesiáš, zklamaný ze svého neúspěchu. Odchází jako Ženich, který nechce, aby láska nevěsty zůstala uvězněná v přítomnosti.

Chce, aby církev, jeho nevěsta, volala k němu posledním veršem Velepísně: „Uprchni, milý můj, podoben gazele či kolouškovi na balzámových horách“ (Pís 8,14). Očištěná láska volá k Ženichovi: veď mě dál, nezastavuj se tu. – I toto je plod Ježíšovy eucharistie.