Obrazárna Strahovského kláštera se otevírá po jedenácti měsících rekonstrukce. Co se tu změnilo?

Obrazárna se ukázala v novém světle. Doslova. Kromě jiného se totiž kompletně vyměnilo osvětlení a obrazy teď vypadají úplně jinak, profesionální galerijní technika udělala své. Ale především se po celých třech stech letech podařilo stavebně propojit dvě různé části kláštera – konventní budovu premonstrátů s patrem, kde se nachází proslulá Strahovská knihovna a právě také galerie. Vůbec poprvé je nyní možné projít od knihovních sálů až do konventní budovy vnitřkem a návštěvníci je nemusejí obcházet přes nádvoří. K tomu se pak přidružily další věci, které k rekonstrukcím běžně patří. A také jsme nově pojali samotnou expozici, kde jsou nyní k vidění i věci, které lidé zatím vidět nemohli, protože třeba čekaly na restaurování nebo i na to, až se na Strahov vrátí v rámci restitucí. Jinak je obrazárna ve stejných prostorách jako před rekonstrukcí, dokonce jsme použili i panely vyrobené pro předchozí instalaci v roce 2006.

Jak je expozice pojatá?

Divák by si měl odnést zážitek, jako kdyby procházel staletími. Každé období od gotiky až po 19., či dokonce 20. století mu má něco přinést a seznámit ho s některou školou příslušné doby i se školami lokálními, jako jsou vlámské nebo italské malířství. Má to ale jeden menší zádrhel, protože výstavní prostor má tvar U a návštěvník vzhledem k architektonickým danostem nepřichází do jeho „vrcholu“, ale do středu, a musí se tedy v prohlídce vracet. A pak tu byl ještě jeden oříšek. Řada, ne-li většina galerií instaluje díla do velkých výstavních sálů, takže mohou prezentovat i rozměrné práce, neboť je návštěvník může obdivovat z odstupu a také se třeba uprostřed sálu na chvíli posadit. To u nás nejde, prostě tady na to není místo. Nemůžeme tak vystavit největší obrazy ze sbírek, ale na druhé straně tu zase mezi dílem a divákem může vzniknout intimnější vztah, protože si ho prohlíží z větší blízkosti – kam až tedy dovolí zabezpečovací zařízení.

Čím je to dané? V jakých prostorách se vlastně obrazárna nachází?

V podstatě jsou to ambity v patře – prostor nad původní románskou, v 16. století přestavěnou křížovou chodbou. Strahovský klášter má vícero různých pater podle toho, ze které strany do něj vstoupíte. Otázka, kam sbírku umístit, vznikla hned poté, co se ji tehdy mladý opat Jeroným Josef Zeidler rozhodl roku 1835 představit veřejnosti. Její větší část umístil v tzv. biliárovém sále nad letním refektářem, to ale znamenalo, že se nacházela v klauzurované – tedy veřejnosti, a především ženské veřejnosti nepřístupné části kláštera. Uvažovalo se proto i o možnosti výstavby nové obrazárny mimo konvent. Nakonec byla ale díla v biliárovém sále umístěná až do zrušení kláštera v roce 1950. Poté byla sbírka rozchvácena a až po roce 1990 se podařilo obrazy zčásti restituovat a zrestaurovat. Když se pak obrazárna roku 1993 znovu otevírala a zároveň se obnovoval řeholní život zdejších premonstrátů, byla vybrána tato ambitová chodba mimo klauzurované prostory.

Kolik položek dnes sbírka má?

Evidováno je zhruba 1600 děl. Vystaven je ale jen zlomek, necelých 200. Jednak z oněch prostorových důvodů, ale také proto, že část obrazů slouží k výzdobě i veřejně nepřístupných částí kláštera. Kromě toho, galerie obvykle nevystavují vždy všechno, ale ze svých sbírek vyberou jen to nejlepší a nejzajímavější. Navíc představa, že jen zalovíme v depozitáři a můžeme dílo vystavit, je nereálná: značná část našich sbírek je po padesáti letech, kdy se o ně „starali“ komunisté, v bídném stavu. Až na to budou peníze, budeme díla postupně restaurovat.

Podle čeho jste se rozhodoval, které dílo vystavíte?

Podle jeho kvality a jedinečnosti. A v několika případech rozhodlo to, že předměty – ač třeba ne úplně nejvyšší umělecké kvality – jsou zajímavé dejme tomu z hlediska historie kláštera nebo použité technologie. Pochopitelně nemohla chybět gotická Strahovská Madona. Je tu také několik zajímavých ukázek rudolfinského umění – malý zlomek někdejší sbírky Rudolfa II. jako díla Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachena nebo Josepha Heintze, a pak například obrazy Petra Brandla – jeho autoportrét z našich sbírek byl nyní vystavený na velké brandlovské výstavě ve Valdštejnské jízdárně. Dále je to třeba Karel Škréta. Máme i několik portrétů od Jana Kupeckého, které jsme ale zatím neprezentovali – i proto, že jsou typově příliš podobné Brandlovi. Dojde na ně při některé z budoucích termínovaných výstav.

Jak se vlastně umělecká díla dostávala do majetku premonstrátů?

Strahovská obrazárna nevznikala jako nějaká ucelená, specializovaná sbírka. To by dnes patrně vypadala úplně jinak. Rodila se během staletí v dobovém kontextu jednotlivých historických období. A tak je v ní obsaženo ode všeho něco. Ve středověku zde musíme předpokládat především díla náboženského charakteru nebo přímo související s liturgií, kterých se ale dochovalo minimum. Už v 16. a 17. století se pak objevují vedle obrazů s křesťanskou tematikou i zátiší, vyobrazení architektury, krajinomalba. Ty zdobily například reprezentační prostory opatství. Potom tu byly dary a části rodinných sbírek přinášeli také noví členové, zvlášť ti movití. Mohli mít s sebou i portréty svých rodičů. Po zrušení některých klášterů za josefínských reforem zase strahovští opati nakupovali některé umělecké předměty od těchto komunit. Obrazárna mohutněla a právě to vedlo opata Zeidlera v první půlce 19. století k tomu, že se rozhodl dát sbírce určitý řád a představit to nejcennější i veřejnosti.

Nechal už opat Zeidler strahovskou sbírku katalogizovat?

Hlavní katalog obrazárny skutečně pochází už z druhé poloviny 30. let předminulého století, ale zaevidovaná je jen část sbírek. Díla, která byla považovaná za kvalitní, dostala inventární číslo. V knize je často zaneseno, kdo je jejich autorem, jejich popis (protože tehdy se ještě leckdy neužívaly názvy, pod kterými je známe dnes) a také rozměry a někdy jméno dárce. Ale pak tu byly i věci, které měli například opati u sebe jako dekorace anebo zdobily řádové kaple. A protože nebyly pokládány za součást sbírky, za předměty uměleckého, sběratelského charakteru, tak je premonstráti nezapsali.

Jaký bude osud děl, která se zatím na veřejnost nedostala?

V loňském roce jsme – jako jediná církevní instituce v ČR – získali od Ministerstva kultury a Evropské unie dotaci v programu digitalizace. Díky ní jsme mohli všechny obrazy, ty vystavené i ty v depozitáři, kvalitně nafotografovat. To nám dalo nové možnosti. Zaprvé snímky už několika desítek děl promítáme v malém respiriu galerie ve smyčce na obrazovku, i s jejich názvy, autorstvím a datací. Zadruhé si je takto mohou prohlédnout i návštěvníci webových stránek sbirky.strahovskyklaster. cz. A můžeme uvažovat i nad dalšími možnostmi digitální prezentace sbírek do budoucna.

Jedním z vrcholů předchozí expozice byla klenotnice. Ta se také změnila?

Klenotnice, která obsahuje především liturgické předměty uměleckého řemesla, zůstala stejná. S kolegyní Helenou Zápalkovou jsme ji sestavili poměrně nedávno, a navíc monstrance a další díla, která tu jsou vystavená, jsou zpravidla z kovu a dalších stálých materiálů. To není případ liturgického textilu, který může být vystavován vždy jen po určitou dobu, aby ho nepoškodilo světlo a další vlivy, a pak musí být vyměněn. Ale protože máme barokních i novějších textilií opravdu hodně, a je tedy co ukazovat, počítáme s novými ukázkami nejen do klenotnice, nýbrž později i na časové výstavy. Ty plánujeme pořádat v někdejší kapli sv. Augustina přímo navazující na obrazárnu, jež by měla v nadcházejících měsících také projít rekonstrukcí.

Tady by se mohlo dostat i na další zatím nevystavované předměty.

A to nejen ze sbírek obrazárny, ale i z fondů Strahovské knihovny – ukázky knižních vazeb, ilustrací, grafiky, kreseb atd., tedy přesně těch exponátů, které z konzervátorských důvodů nelze vystavovat déle než tři měsíce. Prostor pro termínované výstavy nám také dovolí pořádat expozice, kde bychom mohli návštěvníky seznamovat i se životem a historií premonstrátů, otevírat duchovní témata atd. Záleží to na penězích, ale také na dalších ryze praktických okolnostech: jakmile totiž v této starobylé budově někam kopnete, objeví se výzvy a problémy, o kterých do té doby nikdo netušil.

A jak je to s knihovnou, která dělá Strahovskému klášteru světové renomé?

Knihovna je hlavní turistické lákadlo, které na Strahov přivádí naprostou většinu návštěvníků, ostatně z 90 % jde o cizince. Některým stačí prostě jen nahlédnout do knihovních sálů a jdou zase pryč. A znamená to skutečně jen nahlédnout, protože kvůli ochraně cenných historických knih a zachování vhodných klimatických podmínek nemůžeme všechny příchozí pouštět dovnitř – je možné dívat se jen od dveří. Proto také nabízíme dva typy vstupenek: ta první platí pro knihovnu, druhá pro celý okruh, kdy z knihovny můžete pokračovat do obrazárny a odtud do původně románských síní konventu. A načerpat tak ze všeho, co je na Strahově k vidění.

Má klášter nějaké plány také s budovou prelatury, kterou před nedávnem po letech uvolnil Památník národního písemnictví?

Památník se z dlouholetého nájmu odstěhoval teprve loni. Tudíž nad tím, jak využít toto celé velké křídlo, zatím uvažujeme. Základ je, že by se ze Strahovského kláštera mělo stále více stávat nejen turistické lákadlo, ale prostor, který návštěvníkům nabídne různé typy prožitků. Kdo bude chtít, ať se přijde jen krátce podívat na umělecké památky a zase odejde. Ale kdo se tu bude chtít chvíli zdržet, tomu chceme tlumočit, že klášter je také místem živoucího společenství řeholníků a duchovním místem, pro které jsou tato umělecká díla ne hlavním cílem, ale prostředkem. Někteří kolegové proto už promýšlejí, jak s našimi sbírkami dál pracovat, jaké prezentace připravit a jak do nich návštěvníky zapojit. Za premonstráty se v tom angažuje P. Zdík Jordánek – a jsme za to rádi, protože i kněz je vlastně svým způsobem lektor, který lidi školí, vede, formuje a přináší jim nové informace. Pro návštěvníky, kteří jsou si duchovních záležitostí vědomi a ctí je, tak prohlídka získává ještě další rozměr. LIBOR ŠTURC (*1960) je historik umění a kurátor sbírek obrazů a uměleckého řemesla Strahovského kláštera v Praze.

STRAHOVSKÁ UMĚLECKÁ SBÍRKA se rozvíjela zároveň s historií zdejší premonstrátské komunity od 14. století. Vznik obrazárny se pojí s rokem 1835 a působením opata Jeronýma Josefa Zeidlera. Obsahuje díla od gotiky po 20. století včetně cenných maleb předních tuzemských i zahraničních umělců. Strahovská klenotnice tvoří soubor liturgických předmětů a textilií. Knihovna se 300 tisíci historických svazků včetně 3000 rukopisů a 2000 prvotisků a dvěma knihovními sály s bohatou uměleckou výzdobou je kulturní památkou celosvětového významu. Galerie a knihovna jsou po rekonstrukci znovuotevřeny od pondělí do neděle vždy od 9 do 17 hodin, komentovanou prohlídku si lze domluvit prostřednictvím webových stránek kláštera www.strahovskyklaster.cz.