Evangelium dnešní liturgie (Mk 6,30-34) vypráví, že se apoštolové po návratu ze své mise shromáždili kolem Ježíše a vyprávěli mu, co vykonali. On jim pak řekl: „Pojďme sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte“ (v. 31). Lidé však jejich úmysly prokouknou, a když vystoupí z lodi, Ježíš zjistí, že na něj čeká zástup, pocítí s nimi soucit a začne je učit (srov. v. 34). Tedy na jedné straně je výzva k odpočinku a na druhé straně Ježíšův soucit se zástupem. Je velmi krásné zastavit se a přemýšlet nad Ježíšovým soucitem. Zdá se, že pozvání k odpočinku a soucit jsou dvě neslučitelné věci, ale jdou ruku v ruce. Ježíš je znepokojen únavou učedníků. Možná vnímá nebezpečí, které se může týkat i našeho života a našeho apoštolátu, kdy například nadšení při vykonávání misie nebo práce, stejně jako role a úkoly, které nám byly svěřeny, z nás dělají oběti aktivismu. Přílišné zaujetí věcmi, které je třeba udělat, přílišné zaměření na výsledky je špatné. Pak se stává, že jsme neklidní a ztrácíme ze zřetele to podstatné. Riskujeme, že vyčerpáme své síly a upadneme do únavy těla i ducha. Je to důležité varování pro náš život i pro naši společnost, která je často v zajetí spěchu. Týká se to ale i církve a pastorační práce.

Mějte se proto na pozoru před diktaturou výkonu! Může se to stát i v rodinách, kdy je například otec, aby si vydělal na chleba, nucen odejít do práce a musí tak obětovat čas, který by jinak věnoval rodině. Často odjíždí brzy ráno, když děti ještě spí, a vrací se pozdě večer, kdy už jsou v posteli. To je sociální nespravedlnost. V rodinách by otec a matka měli mít čas na sdílení se svými dětmi, na pěstování rodinné lásky. Neměli by upadat do diktatury práce. Přemýšlejme, co můžeme udělat, abychom pomohli lidem, kteří jsou nuceni takto žít.

Ježíšem navrhovaný odpočinek zároveň není útěkem ze světa, ústupem do osobní pohody. Naopak, Ježíš cítí tváří v tvář ztraceným lidem soucit. A tak se z evangelia dozvídáme, že tyto dvě skutečnosti – odpočinek a soucit – spolu souvisí. Jen když se naučíme odpočívat, můžeme mít soucit. Ve skutečnosti je soucitný pohled, který umí pochopit potřeby druhého, možný jen tehdy, když naše srdce není pohlceno úzkostí stále něco dělat. Když se umíme zastavit a v tichu adorace přijmout Boží milost.

A tak se můžeme sami sebe ptát: Umím se během dne zastavit? Umím si udělat chvilku pro sebe a pro Boha, nebo jsem stále zahlcen spěchem a tím, co ještě musím udělat? Umíme uprostřed každodenního hluku a činností najít jakousi vnitřní „poušť“? Kéž nám Panna Maria pomůže „odpočívat v Duchu“ i uprostřed všech našich každodenních činností. Kéž nám pomůže, abychom byli k dispozici a soucitní vůči druhým.