Narodila se 8. listopadu 1907 v Pastvinách, obci patřící pod farnost Klášterec nad Orlicí. Jako čtyřletá utrpěla během požáru sousedního stavení úraz a postupně ochrnula. Díky místnímu učiteli a kněžím z Klášterce a okolí se jí však přesto dostalo základního vzdělání i náboženské výchovy. Své utrpení se tak od dětství až do své smrti 29. března 1957 učila spojovat s Kristovou kalvárskou obětí a nabízela je jako smírnou oběť nejen za sebe, ale také za hříšníky, za celý národ – v posledních letech jejího života trpící pod komunistickou diktaturou – a zejména za kněze.

Sjednocení s Kristem

Docela nový rozměr získalo toto spojení s trpícím Kristem v červnu roku 1944, když Anička při primiční mši svého bratra Bernarda obdržela stigmata na rukou, na nohou, v boku a na hlavě. „Podle četných svědectví měla všechny příznaky a průvodní jevy pravé stigmatizace. Dokonce podle očitého svědka v pátek v extázi prožívala Kristovo bičování a na zádech se jí objevily krvavé rány po bičování,“ říká Petr Vlasatý, předseda Sdružení Anny Bohuslavy Tomanové.

Průvodními jevy tohoto sjednocení s Kristem byla pak například pokora, poslušnost nebo láska k eucharistii. „Sama sebe nepovažovala za nic a s oblibou se nazývala Ježíšovou chudobkou: vysvětlovala, že chudobka je tak nenápadná a bezvýznamná, že se po ní šlape. A její láska k Pánu Ježíši byla naprosto jedinečná. Eucharistického Spasitele nazývala Bílým Králem, a dokud mohla, prodlévala před svatostánkem,“ popisuje Vlasatý.

Svatost kněží a osud národa

Ústředním tématem jejího života a oběti se však stalo kněžství – nejen v osobě jejího výše zmíněného bratra, za něhož svou oběť nabízela. „Své přirozené i mystické utrpení obětovala za všechny kněze a za svatost jejich života, zvláště v době, kdy mnozí kolaborovali s komunismem v tzv. Mírovém hnutí katolického duchovenstva,“ vypráví Vlasatý a dodává, že zejména v posledních deseti letech svého života přinášela Anna oběti také za svobodu církve a pronásledovaných řeholí. „Ležel jí na srdci osud národa a také to, aby lidé neznesvěcovali neděli prací,“ doplňuje.

Pokora a trpělivost

Ač nemocná, našla si vždy čas i na druhé lidi. „Její láska k bližnímu se projevovala hlavně tak, že trpělivě přijímala četné návštěvy a pro každého měla dobré a povzbuzující slovo. Když se dozvěděla o vážné nemoci druhých, mnohdy prosila Pána, aby mohla trpět místo nich. Na úmysly svých bližních se za bezesných nocí modlila mnoho růženců,“ zmiňuje Vlasatý a doplňuje, že o hrdinných ctnostech Anny Tomanové svědčí také pražský kanovník Mons. Antonín Stříž, který byl jejím posledním duchovním vůdcem až do její smrti. Ve své pohřební řeči vyzdvihl její křesťanské smýšlení, pokoru a hrdinnou trpělivost i pohotovost k obětem za bližní.

A věřící na ni nezapomněli ani po smrti. „Bůh Aničku za života i po smrti vyznamenával zázraky na její přímluvu a i dnes dochází k podivuhodným vyslyšením. K jejímu hrobu v Klášterci nad Orlicí přicházejí věřící, aby ji prosili o přímluvu,“ říká Vlasatý a uzavírá: „Pán si podle četných svědků jejího života vybral tuto trpitelku, aby nám prokazoval své milosrdenství a aby nás jejím příkladem povzbuzoval. A protože v ní byla naše země tolik obdarována, přijímáme svou odpovědnost za Boží dary a sdružujeme se kolem Anny Bohuslavy Tomanové, abychom o ní šířili zvěst k duchovnímu prospěchu jednotlivců i národa. Světlo se přece staví na podstavec, aby svítilo všem v domě.“ 

STIGMATA jsou známky Kristova utrpení, které četní světci obdrželi na rukou, na nohou, v boku a na hlavě jako připomínku jeho utrpení. Objevují se v místech Kristových ran, nedají se léčit a nehnisají, ač jde o rány otevřené a léta vystavené na vzduchu. Stigmata často krvácejí pravidelně o některých svátcích (Krista, Panny Marie nebo v pátek). Stigmatici vstupují do hlubin tajemství Kristovy výkupné oběti. Prvním známým stigmatizovaným byl sv. František z Assisi, od té doby církev zná na tři sta takových osob.