Ve středu ráno 15. května jsme se na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu zaposlouchali do slov katecheze papeže Františka, v níž přiblížil kontext legendárního Hymnu o lásce. Svatý Pavel se jím obrací na věřící v Korintu. František konstatoval, že apoštol tato slova adresuje společenství, které mělo k dokonalé a bratrské lásce velmi daleko. Tamní křesťané totiž byli značně rozhádaní, vládly mezi nimi vnitřní neshody. Někteří si mysleli, že mají vždycky pravdu, a druhé neposlouchali nebo je považovali za méněcenné. Když jsem slyšel tato slova, připomnělo mi to situaci v dnešní slovenské společnosti. Papežova slova ve mně neustále rezonovala a získala nový rozměr, když jsme o něco později stáli před Panteonem – v pohanských dobách chrámem všech bohů a dnes chrámem křesťanů – a dozvěděli se o atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica.

Co znamená takový extrémní čin a co je jeho skutečnou příčinou? Jsem přesvědčený, že je plodem vážné diagnózy, dlouhodobého vnitřního i vnějšího rozdělení slovenské společnosti ve všech jejích vrstvách – politické, společenské, rodinné, ale i církevní. Najednou máme před očima zemi, ve které panuje obrovská neúcta vůči jiným. Nedokážeme projevit respekt, když má někdo jiné přesvědčení, jinou sexuální orientaci, vyznává jiné náboženství nebo se jen jinak obléká. Nevnímáme, že druhý člověk, i když má jiné názory či přesvědčení, nás může obohatit. Nepřemýšlíme tak, že bychom se měli snažit ho pochopit a uvažovat, proč takto smýšlí a proč má jiné způsoby. Vždyť pochopit druhého neznamená s ním i souhlasit.

Když má někdo jiný názor, jiné přesvědčení, nemůže být mým nepřítelem. Pravda musí kráčet ruku v ruce s láskou, a to i v komunikaci. Možná zvláště právě tam. Často od lidí slýchám: „Však říkám jen pravdu.“ Důležité ale je, jak ji říkám. Protože i pravda dokáže ublížit, nebo dokonce zabít. Svatý Alfons z Liguori tvrdil, že pravda je lék, a tak musí být podaná jako lék, tedy s láskou. Pravda a láska jsou dvě strany jedné mince.

Ze slovenské společnosti se však láska, úcta a pokora dávno vytratily. Nahradila je nadutost, touha po moci a prospěchu, sebeprosazování, uzurpování si vlastní pravdy, vzbuzování strachu a nenávisti, zahrávání si s nejnižšími pudy, bičování emocí za únosnou mez. Chybí nám intelektuální pokora, a právě ta je předpokladem, abychom si uvědomovali, že nerozumíme a ani nikdy nebudeme všemu na světě rozumět. Namísto toho máme množství samozvaných odborníků na všechno s potřebou se ke všemu vyjadřovat. Právě uprostřed této bezprecedentní polarizace jsou potřebná slova církve. Její úlohou je přispívat k pokoji a smíření. Bohužel, i uvnitř církve je zjevné stále radikálnější rozdělení. Reakce, které dostáváme do redakce týdeníku Katolícke noviny či do našeho vydavatelství Spolku sv. Vojtěcha jen proto, že jsme se vyjádřili k některému z aktuálních citlivých témat, svojí vulgaritou a tvrdostí nejednou vyrážejí dech. A jde o vyjádření lidí přesvědčených, že jsou dobrými křesťany.

K činům není daleko

Slova mají obrovskou moc, a proto plodí vážné činy. Na to jaksi zapomínáme. Z úst křesťanů slýcháváme slova nenávisti vůči přistěhovalcům, příslušníkům jiných náboženství, nevyjímaje to židovské, vůči lidem s odlišným názorem či sexuální orientací. Někdy jsou ospravedlňovaná tím, že jde o žert. Ale cesta od slov k činům je velmi krátká a takový postoj nemá s křesťanstvím nic společného. Začněme proto brát vážně to, co říkáme. Papež František ve své katechezi o lásce zdůraznil, že křesťanství není nic lehkého. Naopak, je to trnitá cesta, úzká brána, kterou je třeba projít. V této těžké a někdy až bezvýchodné situaci, kterou vnímáme na všech frontách slovenské společnosti, to můžeme být právě my křesťané, kdo začnou jinak smýšlet, mluvit a jednat.

Albino Luciani, pozdější papež Jan Pavel I., se zamýšlel, proč někteří velcí lidé, se kterými se v životě setkal, dopadli špatně nebo se vydali na špatnou cestu. Dospěl k názoru, že postupně začali smýšlet tak, jak žili a mluvili. Jediným východiskem je žít tak, jak smýšlíme, abychom nezačali smýšlet tak, jak mluvíme a jednáme. Jednoduše žít v pravdě. Atentát na slovenského premiéra vnímám jako důsledek všech nenávistných slov, jež byla vyslovena, a činů, ke kterým vedla. Jedinou šanci na uzdravení slovenské společnosti vidím v tom, že nás takový hrozný čin, který musí odsoudit každý soudný člověk, vyburcuje a probudí. Že se obrátíme k Bohu a společně se budeme modlit za uzdravení oběti, ale i pachatele, za uzdravení naší společnosti. Velmi oceňuji výzvu přestavitelů politických stran ke smíření, stejně jako výzvu biskupů k modlitbám za pokoj v národě. Neztrácím naději, že se naše touha po pokoji ještě může proměnit ve skutečnost. Záleží jen na každém z nás.