21.–27. května 2024
Aktuální
vydání
Předchozí vydání
Hledat

Obsah

Radostné cesty za hranice

Esej

21. 5. 2024

|
Tisk
|

Náboženské poutě mají prastarou tradici, ale největší rozkvět zažily v období baroka. Kromě putování na posvátná místa blízkého regionu mířila početná procesí na dlouhé přeshraniční trasy.

Právě ty bývaly zejména pro barokního člověka velmi přitažlivé. Daleké cesty slibovaly nové životní zážitky i sociální kontakty, ale jejich obliba spočívala rovněž v přesvědčení, že namáhavá pouť umocňuje intenzitu dosažených milostí. Připomeňme si dvě nejoblíbenější barokní poutní cesty obyvatel českého království za hranice.

Velká Matka Rakouska

Už v polovině 17. století začali čeští poutníci ve větší míře putovat do Mariazell. Toto malé městečko na severu Štýrska v nadmořské výšce 868 metrů je nepochybně nejvýznamnějším rakouským poutním místem. Předmětem kultu je tu dřevěná soška trůnící Madony s Ježíškem, pravděpodobně z konce 12. století. Málokdy ji však člověk uvidí v původní podobě, protože většinu roku je zahalena bohatými šaty a votivními korunkami.

Z baziliky v Mariazell se postupně vyvinul duchovní středobod rozmanitých národů, které žily pod střechou rakousko-uherské monarchie. Panna Marie Cellenská, jak byla v českých zemích nazývána, se stala patronkou habsburského rodu (tzv. Velkou Matkou Rakouska), a tudíž i činitelem politických událostí. Rakouští panovníci se tu modlili při klíčových rozhodnutích nebo sem zajížděli hned po korunovacích.

Právě za ní se vydávali také lidé z různých míst Čech a zejména blízké Moravy. Známá jsou procesí ze svatojakubské farnosti v Brně, která se konala od roku 1648 jako poděkování za záchranu města před švédskými vojsky. Poutníci vycházeli vždy 20. srpna a podle dochovaných pramenů dorazili na místo 26. srpna. Při pouti z Brna člověk ušel přibližně dvě stě padesát kilometrů a musel přitom překonávat náročný terén (šlo se kupříkladu přes kopec Josefsberg). Se zpáteční cestou mu celá trasa zabrala deset až čtrnáct dní (v novější době bývala pro cestu zpátky používána vlaková doprava). Velkou tradici měly též poutě z Ivančic, které se pravidelně konaly od roku 1753, vždy pátou neděli po Velikonocích. Čtrnáctidenní pouť šla přes Moravský Krumlov a Znojmo, dále pak půvabným dolnorakouským vinným krajem se starobylými městečky.

Dochované barokní poutní knihy, např. opakovaně tištěná Radostná cesta, která vyšla poprvé roku 1756, nás také dobře informují o zvláštnostech zpáteční cesty. Ta totiž nabízela návštěvu několika dalších poutních míst, zejména Maria Taferl, ležícího pětasedmdesát kilometrů severně od Mariazell. Toto druhé nejvýznamnější poutní místo Rakouska je situováno na výšině Tabulového vrchu a dodnes poskytuje jedinečný panoramatický výhled do údolí Dunaje a na Alpy. Zdejší kult Piety pak přirozeně doplňoval úctu k Mariazellské madoně.

Budou znít věčně

Na poutní trase provázely člověka písně i modlitby a právě zkušenost společné cesty, spojená s kolektivním zpíváním a modlením, byla a je zásadním aspektem poutnictví. Mnohé z barokních písní a modliteb se dochovaly v poutních manuálech i drobných letákových tiscích. Je z nich patrné, že poutníci předkládají Panně Marii i své kroky a kapky potu proceděné cestou coby svérázný způsob „modlení“. Tím vším se posvěcuje každý okamžik dne. Povznesená mysl barokního poutníka je navíc přesvědčena, že všechny písně zazpívané během cesty a slova modliteb, která člověk na cestě pronese, budou znít v Mariazell věčně. V jedné z písní čteme: Kolik kroků k tobě každý činil,/ kolik kapek potu z těla vylil,/ tolikrát buď ctěná,/ od nás zvelebená,/ Otce nebeského dcero jasná.// Kolik se písniček přezpívalo,/ kolik k tvé cti z úst slov se vydalo,/ tolikrát ať Zdrávas/ vyřekne každý z nás,/ ten hlas nechť zní v Celli na každý čas. Nejen tuto, ale i množství dalších barokních poutních písní si může čtenář přečíst v knize, kterou jsme před časem připravili pro nakladatelství Host s Jakubem Ivánkem (Horo krásná, spanilá! Poutní písně na Moravě 2019).

Plav se s námi

Část zpáteční cesty z Mariazell se mnozí poutníci plavili po proudu Dunaje na lodích. Právě tato fáze byla, jak nám to ukazují četné prameny, kritickým bodem, kterého se lidé velmi obávali. Není divu, událo se při ní nejedno neštěstí – např. v roce 1678 se na Dunaji potopila loď z jihomoravského Šatova a ze 182 osob se tehdy zachránily pouze dvě. V poutní knize Radostná cesta se k plavbě po řece vztahuje několik písní. Jedna z nich je formulována jako prosba k Bohu za ochranu na vodě s odkazy na starozákonní příběh převedení Izraelců přes moře suchou nohou. Jindy je hlavním ochráncem poutníků sv. Jan Nepomucký, patron nad vodami. Další píseň určená pro okamžik, „když se poutníci začínají plaviti“, se obrací k Panně Marii: Roztáhni tvůj plášť nyní nad námi/ a plav se s námi, s tvýma dítkami,/ neopusť, Matičko, na vodě nás,/ k břehu šťastně všeckny doprovoď nás.

Černá madona

Do polské Jasné Hory u Čenstochové neputovali poutníci z českých zemí natolik atraktivní a dramatickou krajinou jako v případě mariazellské pouti. Tato trasa měla poklidnější atmosféru, přičemž všechno směřovalo k jednomu středobodu, k uhrančivé ikoně černé madony s Ježíškem.

Názory na původ tohoto obrazu a okolnosti vzniku zdejší úcty se různí a jsou ovlivněny mnoha legendami. Jedna z nich je spojována se sv. Helenou a jejím synem, císařem Konstantinem. Jiná zdůrazňuje, že malba zachycuje pravou podobu Panny Marie a že původcem obrazů je dokonce evangelista Lukáš, který ji měl vytvořit zázračným způsobem. Marie, když viděla, že Lukáš není schopen dokončit její podobiznu, vztáhla údajně na obraz ruku a ten se zázračně dokončil sám (hovoří se též o tom, že na obraz přiložila svou tvář).

Jasná Hora u Čenstochové se v každém případě postupně stala jedním z klíčových míst kulturní a duchovní paměti polského národa. Obraz černé madony v kostele Nanebevzetí Panny Marie s klášterem paulínů sehrál totiž významnou roli v několika meznících polských dějin.

Kult Panny Marie Čenstochovské především mimořádně zesílil v průběhu 17. století. Na jeho proslulosti měla tehdy zásadní podíl úspěšná obrana Jasné Hory v době tzv. švédského záboru. Uhájení této klášterní pevnosti v Malopolsku proti ohromné přesile švédských protestantů bylo chápáno jako mariánský zázrak a vyburcovalo věrné katolíky z polského království k aktivnímu boji proti cizozemským vetřelcům (tento heroický příběh je sugestivně ztvárněn a zároveň mytizován ve slavném románu Potopa nobelisty Henryka Sienkiewicze). Představa obrany proti nepřátelům-jinověrcům pak budovala image tohoto poutního místa a posílila vizi Jasné Hory jako katolické pevnosti.

Dodejme, že podobně se Madoně Mariazellské přičítalo zázračné vítězství nad Turky v roce 1363 a moravská Panna Marie Hostýnská byla oslavována jako legendární strůjkyně porážky Tatarů ve 13. století. Dnes patří Jasná Hora u Čenstochové k nejoblíbenějším poutním místům v Evropě a je navštěvována přibližně čtyřmi miliony lidí ročně především v době hlavních mariánských svátků.

V šlépějích Jana Sarkandera

Kult Panny Marie Čenstochovské silně rezonoval už od časů raného baroka v Čechách a zejména na Moravě. Ostatně v jedné z legendistických verzí je původ jasnohorského obrazu spojen právě s Moravou. Vypráví se v ní, že ikona byla nejprve umístěna v Uherském Brodě a teprve v 15. století byla převezena do Polska. Svou úlohu sehrál též sv. Jan Sarkander, Slezan ze Skočova, jenž se stal patronem Moravy a byl ctěn mimo jiné jako poutník do Čenstochové. Na Jasnou Horu směřovali od barokních dob velmi často např. měšťané z Příboru, Prostějova, Tišnova i zmiňovaného Uherského Brodu. Posledně jmenované lokality ukazují, že poutníci byli ochotni pěšky překonávat nemalé vzdálenosti (Uherský Brod i Tišnov jsou od Jasné Hory vzdáleny skoro tři sta kilometrů). Ve velké míře přicházeli také lidé z českého Slezska, zejména z Těšínska, jimž putování usnadňovalo i jejich nářečí blízké polštině.

O rozšíření kultu Panny Marie Čenstochovské svědčí také četné multiplikace (kopie) jasnohorské ikony, které se šířily z Polska na naše území. Ty se po svém začlenění do místního kostela, kláštera či kaple stávaly předmětem spontánní úcty, a to už od poloviny 17. století. K nejuctívanějším barokním obrazům Panny Marie Čenstochovské patří posvěcená kopie z kostela sv. Vavřince v Píšti, k níž se vážou četná uzdravení i ochrana kostela při bombardování na konci druhé světové války.

Žádný neví, co je láska

O síle přeshraničního kultu Panny Marie Čenstochovské svědčí i množství poutních písní, dochovaných obvykle v podobě kramářských tisků. Mimořádně populární se stala písnička Žádný neví, co jest láska, která má charakter naléhavého milostného vyznání. Hovoří se tu prostými slovy o vzájemném citu: Ach, pukni spíš ve mně srdce/ ohněm milosti,/ rozplynou se láskou kosti/ k Panně radostí […] Jenom sobě, ó Maria,/ dnes to pamatůj,/ že ty musíš býti moja/ a já budu tvůj. Píseň vznikla někdy na počátku 18. století a rozšířila se v mnoha různých variantách. Není bez zajímavosti, že text se stejným začátkem, ale poněkud odlišným obsahem, zapsal K. J. Erben coby lidovou milostnou píseň. Ve verzi Żaden nie wie, co jest łaska, Maryja pak píseň kolovala v polském znění.

Tyto česko-polské, ale i česko-německé kulturní „výměny“ jsou pro poutní provoz 18. a 19. století velmi typické. Osvícenští panovníci, především Josef II., se sice snažili vícedenní přeshraniční poutě omezovat i zakazovat coby zastaralý pověrečný zvyk a neužitečné plýtvání času, ale tyto restrikce nebyly příliš úspěšně. Po krátkém ochabnutí se před polovinou 19. století poutnický život spontánně obnovuje a ožívá znovu i setkávání poutníků, předzpěváků, resp. vůdců procesí různých národností na mezinárodně proslulých poutních místech.

Na závěr dodejme, že Jasná Hora u Čenstochové není jediný případ polské lokality, která lákala poutníky ze Slezska a Moravy. Velmi vyhledávaným místem byla také Kalvárie Zebřidovská (Kalwaria Zebrzydowska), která leží asi třicet kilometrů jihozápadně od Krakova. Poutníci sem přicházeli zejména v období velikonočního Svatého týdne, kdy se stávala dějištěm divadelně ztvárněných pašijových procesí. Barokní podoba těchto slavností přetrvávala i po celé 19. století. Kalvárie Zebřidovská může dodnes návštěvníkům poskytovat duchovní prožitek silně formovaný unikátním krajinným charakterem místa, které má svou členitostí připomínat okolí Jeruzaléma. Právě do tohoto rámce je umístěn poutní chrám a rozsáhlá trasa křížové cesty s kaplemi a dalšími sakrálními objekty. Náboženské putování tu umocňuje silný vizuální zážitek, zcela v duchu barokní poutnické spirituality.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou