Proč jste se tématu začala věnovat?

Přibývá lidí, kteří s tím přicházejí i k nám do poradny. Jako první se objevila maminka s chlapcem, který byl ve čtvrté třídě, a matka chtěla, abych mu říkala Aničko. Měl diagnostikovanou poruchu autistického spektra a velmi rychle bylo zřejmé, že vyrůstá v patologickém rodinném prostředí. Vychovávaly ho maminka a babička, muži v té rodině vůbec nefigurovali. Řekli byste si, že pokud nějaká matka sama vychovává chlapce, tak se snaží nějak doplnit chybějící mužskou roli – dá ho třeba někam do sportovního oddílu nebo do skauta, aby měl i mužské vzory. Tenhle chlapec ale chodil na háčkování, vaření a malování. I zájmy tedy mířily spíš do ženského světa a zdálo se mi, že mamince by vlastně vyhovovalo, kdyby měla holčičku. Navíc měla od sexuoložky potvrzeno, že pokud chce být syn Aničkou, tak ať jí je, hlavně ať je spokojený. To, že mu byla diagnostikována porucha autistického spektra, s tím vůbec nepropojovaly. Přišly k nám i dvě ženy, které přivedly asi 5,5letého chlapce na vyšetření školní zralosti. Z rozhovoru s nimi ale vyplynulo, že jedna z těch žen je jeho otec. Rozvedli se, když byly synovi tři roky, a otec pak prošel změnou pohlaví. Chlapec ale netušil, že ta druhá žena je jeho otec, jezdil k němu/k ní jako k tetě jednou za 14 dní na víkend.

Řešila jste to s nimi?

Ano, ptala jsme se jich, zda už přemýšlely o tom, kdy a jak mu to řeknou. Určitě se brzy začne ptát, kdo je jeho táta. A obávala jsem se, aby si z toho pro sebe nevzal poselství, že být mužem není dobré. Pozvala jsem je pak na další setkání a byla jsem ráda, že přišli. Tatínek mluvil o tom, že má velké psychické problémy a léčí se na psychiatrii. Opět mi z toho vysvítalo, že jeho problémy možná nejsou způsobené tím, že je ve špatném těle, ale kořen je úplně jinde. Také se nám začaly ozývat školy, že se u nich objevují děvčata, která už nechtějí být děvčaty. To vše mě vedlo k tomu, abych se tím víc zabývala, hledala si zdroje a dívala se, jak je to v cizině. Vznikl z toho prakticky zaměřený dokument, který poskytujeme zdarma školám i každému, kdo se o to zajímá nebo se s tím nějak potýká.

Jaká doporučení dáváte těm, kdo takovou nejistotu prožívají, případně jejich blízkým?

Začít pátrat po příčinách. Tedy používám obvyklý terapeutický přístup, s nímž se pracuje i u jiných obtíží. Hledá se, co způsobuje, že daný člověk najednou nepřijímá sám sebe, nerozumí sám sobě, odmítá své tělo. Ve zmíněném dokumentu některé příčiny vyjmenováváme, ale klíčové je začít hledat. Jakmile to totiž s tím mladým člověkem začneme mapovat, nevydáme se hned na cestu změny pohlaví, která je zvlášť u dospívajících velmi nebezpečná. Pomáháme jim objevovat samy sebe, hledat vlastní identitu. Doprovázíme je. Vycházím z přístupu psychologa Erika Eriksona, který popisuje epigenetická stadia vývoje člověka. V každém z nich musíme splnit nějaký vývojový úkol a až poté vykročit do další etapy. Dospívání popisuje Erikson jako období budování identity. Celé dospívání je tedy i o hledání sebe sama, naše tělo se mění. Pocity nejistoty a zmatku tam tedy patří a nelze mluvit o narušené identitě dříve, než touto etapou plně projdeme.

Jak proces změny pohlaví, tzv. tranzice, dnes vypadá a kdo ho může podstoupit?

Už od 14 let je u nás možné podávat tzv. blokátory puberty a od 16 se začnou podávat hormony opačného pohlaví. Po 18. roce probíhají operativní zákroky, ke kterým vydává souhlas komise ministerstva zdravotnictví. Mnozí sexuologové tvrdí, že když je dítě nejisté, ale nechce zažívat proměnu těla, tak mu na dva roky zablokují pubertu a nic se neděje. To je ale diskutabilní. Představte si to v kontextu: skupina vrstevníků za ty dva roky dospěje a tahle děvčata, která mají obvykle problém se nějak začlenit, jsou ještě víc „jiná“. Podávání hormonů opačného pohlaví je však již jednoznačně nevratný zásah do celkového fungování organismu, včetně neplodnosti. Velkým povzbuzením je pro mě změna přístupu ve Švédsku, které už v 70. letech začalo podporovat dospívající v tranzici, a dnes, podobně jak spousta dalších zemí, vyhlásilo zákaz podávání těchto hormonů lidem mladším osmnácti let. Začali pozorovat, jaké to přináší zdravotní obtíže, a mají už hodně případů, kdy mladí lidé žádali o tzv. detranzici, tedy návrat k původnímu pohlaví. Těmto mladým je třeba 21 let a oni vidí, že změna pohlaví nic nevyřešila, že jejich psychické problémy pramenily z něčeho jiného. U nás je známý příběh Daniela Blacka (viz článek níže).

Co radíte školám?

V dokumentu jim věnujeme samostatnou část. Setkávají se třeba s tím, že je rodiče žádají, aby jejich dítě mohlo chodit do sprch či na záchody opačného pohlaví. Radíme, aby se zde postupovalo jako u jiných speciálních vzdělávacích potřeb – aby kvůli tomu museli navštívit poradnu, která jim vystaví Doporučení pro žáka se speciálními vzdělávacími potřebami. To umožňuje začít uplatňovat přístup, který jsem už zmínila: pracovat s dospívajícím i jeho rodiči. Pátrat po příčinách a dát dospívajícímu čas, který v téhle etapě potřebuje, a doprovodit ho ve zmatku, který prožívá. Sice si tím jako poradny „přiděláváme práci“, ale stojí to za to. Školám navrhujeme začlenit do preventivních programů témata, jako je hodnota ženství a mužství, ukazovat krásu rozdílů a jak se muži a ženy vzájemně doplňují. Mluví se teď hodně o rovnosti, ale je třeba dodávat, že rovnost neznamená stejnost. A také začleňovat témata související s přijímáním svého těla, plodnosti.

A konkrétně s těmi záchody a sprchami?

Pokud má dospívající problém chodit na záchod v souladu se svým pohlavím, tak mu lze dopřát, aby chodil třeba na ten učitelský, ale rozhodně ne na ten, který je určen druhému pohlaví. Škola má být bezpečné prostředí pro všechny. Jsou popsány případy, kdy kluk, který se cítil být děvčetem, dostal možnost chodit do dámských sprch a ty dívky to velmi zraňovalo, bylo to vloupání do jejich studu.

Máte od škol zpětnou vazbu?

Dokument, který představujeme odborníkům, kněžím i školním kaplanům, dostaly všechny církevní školy u nás a posíláme ho i ostatním školám, které mají zájem. Od řady školních psychologů máme pozitivní zpětnou vazbu, jsou rádi za konkrétní doporučení. Ozývají se nám metodici prevence – i ti jsou rádi, že jsme tohle téma zpracovali. Také se s tím setkávají, ale zatím neměli odvahu toto téma sepsat. Náš dokument myslím hlásá pravdu o člověku tak, jak ho Bůh stvořil, aniž by to ale zdůrazňoval. A tím pádem je přijatelný i pro ty, kdo jsou jinak vůči křesťanství ostražití.

Namísto změny pohlaví tedy pomáhá hledat pravou příčinu potíží.

Ano, případy lidí, kteří tranzicí prošli, velmi často potvrzují, že tím jejich problémy nezmizely. Naopak se někdy prohloubily. Mladého člověka je během dospívání potřeba podpořit, pomoci mu vidět jeho dobré vlastnosti, nabídnout mu pravdivý pohled sám na sebe. Od mámy a od táty potřebuje slyšet, že ho mají rádi takového, jaký je. Pokud s tím nevyrůstá, prožívá velké znejistění. Také ale přibývá rodičů, kteří vychovávají bez hranic, a máme tu pak dvouleté děti, které si rozhodují úplně o všem. Paradoxně to může směřovat k tomu, že si dítě určuje i to, kým chce či nechce být. Nezdravý pohled na lidské tělo a sexualitu může dále ovlivňovat i sledování pornografie. Průzkumy ukazují, že mezi mladými lidmi narůstá úzkostnost. Podle průzkumu Národního ústavu duševního zdraví, který byl zveřejněn loni v říjnu, vykazuje 40 % žáků devátých tříd známky střední až těžké deprese a 30 % žáků devátých tříd úzkostnost. To je alarmující číslo. O to více je musíme doprovázet a pomoci jim jejich obavy a nejistoty zvládnout.

***

Některé příčiny znejistění pohlavní identity 

• Nestabilita rodinného prostředí.
• Absence vzorů nebo nezřetelnost mužského a ženského jednání.
• Výchova bez limitů a hranic.
• Dospívající nemají od rodičů nebo pedagogů informace o tom, co vše se děje při dospívání s tělem i psychikou.
• Zmatení rolí u dospívajících. Rozmanitost rolí, které by měl zastávat, protichůdnost očekávání, jimž má vyhovět, to vše je zátěž.
• Nejistota a úzkostnost jako narůstající jev ve společnosti.
• Zážitek sexuálního zneužití/zneužívání. Velmi komplikuje proces vlastního sebepřijetí. Následkem může být i nenávist k sobě a svému tělu.
• Přístup k pornografi i. Může vést k narušení psychického vývoje a negativnímu vnímání lidského těla.
• Inspirace trendy a potřeba „být in“, zapadnout.
• Někdy naopak potřeba být něčím výjimečný/á, upozornit na sebe, být originální a najít v tom svou hodnotu. 

(Podle dokumentu Žáci s nejistotou v pohlavní identitě, Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna 2022)