Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste si měl položit základní otázky po smyslu vaší víry, neboli: kdy se ve vás zrodil teolog?

To můžu říct. Popsal jsem to v prvním díle svých pamětí Vyznání na hraně času a věčnosti, v části nazvané Žalozpěv uprchlíka-bezdomovce na pokraji zoufalství. To je takový první výraz toho, kdy jsem si to velmi tvrdě uvědomil, proto jsem to taky takto formuloval. Podle toho si můžete udělat představu o tom, jak jsem začal dělat teologii.

Dokážete si třeba jen hypoteticky představit, jak by asi vypadala církev bez teologie?

No jistě, byla by blbá.

Intelektuálně, nebo církev jako taková?

Těžko definovat, zkrátka byla by neuvědomělá svých hlubin. Teprve tehdy, když člověk začne přemýšlet, začíná se trochu víc nořit do podzemních vrstev skutečnosti a to je nesmírně důležité. Nakonec víme, že vlastně noření se do hlubin Boží skutečnosti se děje od samého počátku jejích dějin. Například takový Tertulián, Irenej, Ambrož, Augustin, to byli lidé, kteří právě toto dělali.

A dala by se pěstovat teologie bez vazby na zakoušenou realitu víry Božího lidu?

To by byla marná teologie, která by sloužila jen k tomu, aby se člověk naparoval a prohlašoval za teologa, nemyslíte? Teologie, která by se dělala jen proto, abych se ukázal, že jsem teolog, že se vyznám, že tomu rozumím...

Napětí, které tu bylo na přelomu 2. a 3. století, mezi sklonem k myšlenkové reflexi u starých Řeků a biblickou vírou Izraele se projevuje i v Tertuliánově provokativním výroku: „Co mají Athény společného s Jeruzalémem?“ Dal byste mu za pravdu?

Samozřejmě, že ne. Marnost není vyjádřená tím, co mají Athény společného s Jeruzalémem, nakonec to je spíš postoj, který se opakuje znovu a znovu. Například co mají teologové společného s marxismem? Někteří řeknou nic, marxismus je zlý. To je ale postoj, který znemožňuje asimilaci křesťanské víry v jiném prostředí.

Kdysi jste řekl, že exil je tvrdá a nebezpečná zkouška, hraje se v ní o život. Nakolik tato zkušenost poznamenala váš život?

Poznamenala. A to tak, že nakonec jsem se přece jen přesvědčil, že Pán Bůh je a že tenhle úděl ode mě chce, a přijal jsem exil, ať to stojí, co to stojí. Do jaké míry jsem tomu potom zůstal věrný, je jiná věc, ale aspoň to, že jsem to vzal a táhl to, že jsem od toho neutekl, je snad známkou, že na mě exil zapůsobil pozitivně. Nakonec to máte jako se Židy, když se najednou ocitli v babylonském exilu. Zničil je, nebo nezničil? Nezničil! Naopak byl pro ně velmi pozitivní. Takže i já můžu říct, že exil – právě proto, že šlo o tak tvrdou zkoušku – byl pro mě velmi pozitivní.

Patříte k nemnoha lidem od nás, kteří se přímo účastnili zasedání Druhého vatikánského koncilu. Co z něj považujete dodnes za aktuální?

No jo, na to se těžko odpovídá. Možná to byla tvrdá diskuse o tom, jestli nejvyšší autoritou církve má být papež, nebo koncil. Jedna část, ta konzervativní, velmi tlačila na to, že je to papež. Ale druhá část to nechtěla přijmout, a tak řekla ne – nejvyšší autoritou je biskupské kolegium, když se shromáždí na koncilu. Lidé z konzervativní pozice naléhali na Pavla VI. dost tvrdě a vím, že tím velice trpěl. To byl, myslím, nejvážnější problém koncilu. Že to není ani jen papež, ani jen koncil, ale že je to syntéza papeže a koncilu. A jak by tato syntéza měla vypadat, to je právě zábava pro teology. No a tuto zábavu, nechci říct, že jsem si dovolil ji dělat, ale byl jsem k tomu donucený. A tak jsem to udělal a nedávno také formuloval v časopise Studia theologica, kde jsem si dovolil vyslovit svůj názor.

Kolik svobody potřebuje teolog, aby dostál svému poslání?

Naprostou svobodu. Víte, svoboda je těžko měřitelná, svoboda buď je, nebo není. Že by svoboda byla napůl, to se mi nezdá.

Byl jste někdy vystaven tlakům, které by omezovaly váš prostor svobody pro teologické bádání?

Byl, hlavně když jsem se stal redaktorem časopisu Studie, tak jsem vlastně musel pořád hájit určité pozice. To se například projevovalo tehdy, když jsem se zhlédl v jednom teologovi, José Comblinovi, pokud šlo o teologii osvobození v Latinské Americe. Svým způsobem bral v úvahu i marxismus, a to bylo pro mnohé jako červený šátek pro býka. Říkalo se pak o mně, že jsem filokomunista, filomarxista atd. Nakonec jsem ale svou pozici uhájil a o redaktorství mě nepřipravili.

Kdo vám tehdy schvaloval články?

Nejprve jsem to byl já sám, ale jelikož jsem začal narážet, tak přišla první námitka: Skalický je autokrat, dejte mu tam někoho. Nakonec jsme vytvořili redakční radu, která byla celkem dost jednomyslná. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu, Josef Benáček z Kongregace pro nauku víry a Václav Steiner, který působil ve Velehradě – a čtvrtý jsem byl já. My jsme rozhodovali o tom, co ve Studiích vyjde nebo nevyjde.

Před jakými výzvami stojí dnešní teologie? Máme tu nebezpečné válečné konfl ikty, rozvoj digitálních technologií, včetně umělé inteligence, prohlubující se sociální nerovnost...

Jistě, všechno tohle je pravda, ale jsou to jen částečné problémy. Podle mě největším problémem je válka na Ukrajině. Není to válka jen politická, ale je to válka mezi církví východní a západní, mezi pravoslavím a katolictvím, a to je hrozné. A to, že je tato válka podporována náboženskou autoritou tzv. Svaté Rusi, a že je to tedy válka mezi křesťany, to je na tom to nejhroznější. Kdysi jsme s paterem Špidlíkem chodívali společně často na procházku. A zpravidla jsme mluvili o tom, co bylo Špidlíkovi nejbližší, čili o ruské spiritualitě, o problému východní a západní církve atd. Proto jsem na tento problém velmi citlivý a zdá se mi dnes vůbec nejhroznější a nejzákladnější.

Existuje podle vás něco jako „česká teologická škola“?

Máme několik teologů, kteří jsou opravdu originální. Už zmíněný Špidlík, jeho pojetí ruské spirituality, tam by se rozhodně dalo mnoho udělat. Pak tady máme Boublíka a jeho teologické odpovědi na christologickou a soteriologickou (nauku o spáse) otázku, ty jsou jedinečné a svým způsobem překonávají jak Tomáše Akvinského, tak Dunse Scota. Pak i Zvěřina se svou teologií agapé, ale toho jsem moc nestudoval, to bych se pouštěl na tenký led. Moje první osobní setkání se Zvěřinou proběhlo v roce 1969, pár dní předtím jsem se setkal i s Mádrem. A bylo moc zajímavé, jak se ke mně choval Mádr a jak Zvěřina. Když jsem přišel k Mádrovi, ten si mě oťukal, a pak se zeptal: „V čem se vyznáš?“ Poté pokračoval: „Musíme udělat bohoslovný slovník. Ujmi se některých částí, protože to musíme dodělat.“ Zvěřina ne, ten neplánoval nic, jen nadhodil: „Přemýšlel jste někdy o ideové jednotě fundamentální teologie?“ Odpověděl jsem, že ne. Proč? A on na to: „No jo, já jsem jen tak myslel...“ Nasadil mi do palice otázku, aniž mohl tušit, že se za pár let stanu profesorem fundamentální teologie a budu se muset léta a léta zabývat problémem, jaká je epistemologická jednota fundamentální teologie.

Co vás, pane profesore, napadá, když se dnes ohlížíte za svým životem naplněným službou Božímu lidu, životem člověka, který jeho velkou část zasvětil uvažování o křesťanské víře?

Totiž napadá mě jen jedna věc: chci dokončit to, co jsem začal a co bych nebyl začal, kdyby mě tady moji kolegové a bývalí studenti nepřinutili, abych sepsal své paměti. Pořád vlastně píšu, odpovídaje na tuto poslední otázku, co mě napadá, jaký blbiny jsem udělal, co dobrého jsem vykonal atd. Snažil jsem se nic neretušovat, ale říct to prostě tak, jak to bylo.