Kdy jste byl naposledy v Praze? Jezdíte sem často?

Bohužel ne tak často, jak bych si přál, protože Praha je opravdu překrásné město. Byl jsem tu pouze jednou, jako mladý v 70. letech.

Navštívil jste několik charitních zařízení – barrandovský Azylový dům Gloria pro matky s dětmi, sousední Domov se zvláštním režimem pro lidi s Alzheimerovou nemocí nebo nové Komunitní centrum sv. Anežky v Londýnské ulici. Jaký to na vás udělalo dojem?

Způsob, kterým Arcidiecézní charita Praha (ACHP) slouží, na mě obrovsky zapůsobil. Myslím, že její síla je v každodenní práci – tolik lidí na tolika místech je nablízku potřebným. Zaujalo mě, s jakou profesionalitou a zároveň osobní angažovaností a srdečností se zaměstnanci Charity ke klientům chovají. Je vidět, že tady v Česku je Charita neodmyslitelnou a pevně zakořeněnou součástí občanské společnosti. Jako největší provozovatel sociálních služeb skvěle spolupracuje se státem a úřady. Velmi dobře působí také v regionech. Zapojuje se tu obrovské množství dobrovolníků. Zkrátka a dobře – když je nouze, je tu Charita. Myslím, že ta spolupráce se státní správou je zvláště důležitá i na evropské úrovni (Caritas Europa byla založena roku 1993 a je jednou ze sedmi regionů celosvětové Caritas Internationalis – pozn. red.). Viděli jsme to zvláště za pandemie, že Charita je skutečně organizací, která pomáhá lidem přežít.

Češi jsou velice štědří dárci, i když mají pověst nábožensky spíše vlažných lidí. Přesto třeba výnosy Tříkrálové sbírky stále rostou. Čím si to vysvětlujete?

Lidé jsou tu opravdu velkodušní. Myslím, že to je krásná vlastnost: být ochotný pomoci lidem v nouzi, i když se přitom člověk nutně nepovažuje za křesťansky orientovaného nebo věřícího. I když tu lidé třeba necítí žádnou příslušnost k církvi, mnozí mají jasnou představu o tom, co to znamená chovat se křesťansky – tedy sloužit chudým. To je okamžik, kdy se víra stává viditelnou a rozeznatelnou. A k tomu není třeba slov. Osobní víra je už pak jen další dimenzí. Když přemýšlím například o zmíněné Tříkrálové sbírce, je to něco úchvatného!

V čem konkrétně vidíte službu Charity za smysluplnou?

Ukážu to na více příkladech. Zaprvé – Charita společnost polidšťuje a přispívá k tomu, aby byla připravená na budoucnost. To souvisí s tím, jak pohlížíme na lidi na okraji společnosti a jak blízko jim dokážeme být, aby mohli prožít šťastný život. Samozřejmě nemůžeme nikdy zachránit všechny. Pomoc druhým však vždycky mění něco i v mém vlastním životě, dává to mému životu větší plnost. Člověk má sice vždycky zodpovědnost předně sám za sebe, ale neměl by zapomínat ani na druhé. Za druhé Charita pomáhá, aby společnost byla sociálně, ale i ekologicky spravedlivější. Aby lidé před sebou mohli vidět nějakou budoucnost. Jsme odpovědní za to, jak budou žít nastupující generace, a v Charitě se angažuje opravdu hodně mladých lidí, kteří věří ve změnu a jsou připraveni něco dělat. Vždycky zdůrazňuji, že tohle není generace egoistů, ale naopak lidí s otevřeným srdcem, kteří na sebe berou starost o svět. A konkrétně Charita ČR je významným hráčem také na mezinárodním poli, mohu-li to tak říct – podílí se na spoustě zajímavých projektů, ale nezapomíná ani na lidi u sebe doma. Jste opravdu významným pilířem celosvětové sítě pomoci a povzbuzujícím příkladem toho, jak Charita může pracovat a co může znamenat. Jako takoví jdou Češi inspirativním příkladem ostatním.

Ovlivnily nějak dárcovství skandály zneužívání v církvi? Třeba vaše rakouská církev se s nimi vypořádala příkladně…

Myslím, že lidé už pocítili, že mezi minulostí a současností je rozdíl. Dnešní církev je precizní v péči o oběti i v tom, na čí straně stojí zodpovědnost za tyto činy. Alespoň co se týká Rakouska, tedy mohu říct, že v míře dárcovství není rozdíl. Ano, v církvi se staly špatné věci, musíme je vysvětlovat, poučit se z nich a držet se velmi jasných pravidel chování, protože pracujeme s lidmi, kteří jsou ve svých situacích často zranitelní. Naučili jsme se to – sice v bolestech, ale naučili. Myslím, že kardinál Christoph Schönborn byl v tomto opravdu úžasný a lidé to poznali, takže práci Charity podporují stejně jako dříve.

Původním vzděláním jste lékařský biochemik, máte dokonce doktorát. Jak jste se dostal ke kněžství?

Během studia jsem byl pokřtěn a začal uvažovat o tom, zda bych se neměl stát knězem. Na začátku jsem byl ovšem docela skeptický (směje se), a tak jsem začal studovat teologii. Přírodovědci si často myslí, jak je teologie nudná, proto jsem si zprvu myslel, že to nejspíš nebude nic pro mě. Ale bylo to velmi vzrušující studium! A tak jsem dokončil dizertační práci, vstoupil do vídeňského semináře a pokračoval ve studiích v Římě, kde jsem se věnoval církevnímu právu.

Co bylo na tom studiu nejzajímavější?

Velmi jsem si užíval přednášky z filozofie. A v Římě jsem se pak setkal s obrovskou rozmanitostí a barevností církve – na Gregoriánské univerzitě nás studovalo asi tři tisíce, měli jsme tři sta vyučujících a pocházeli jsme z více než stovky zemí. To je podobná situace jako v Caritas Europa, kterou tvoří 49 Charit ze 46 států. Společně můžeme opravdu něco změnit, jak dnes vidíme třeba na Ukrajině či na situaci uprchlíků.

Váš otec byl Žid a v roce 1939 musel uprchnout před nacismem do Šanghaje. Jak vás rodinná historie ovlivnila?

Zatímco matka byla katolička, otec byl Žid, ale oba spojoval smysl pro spravedlnost. Myslím, že to máme nějak v rodině, že jsme byli tak vychovaní – já i můj bratr jasně rozeznáváme, když něco není správné, že by se to nemělo přijímat. Když jsme byli malí, pamatuji si, že rodiče zvali na vánoční obědy chudé lidi nebo že otec navštěvoval nemocné ve špitálech. Zažil jsem, jak tato křesťanská láska (caritas) posilovala naši rodinu. Většinu toho, co je opravdu důležité, se učíme v rodině. A právě proto je potřeba podporovat rodiče v těžkých situacích, aby mohli stát na vlastních nohou a převzít zodpovědnost i za ostatní lidi, jejichž důstojnost je nezničitelná – od počátku do konce života.

Která z vašich misí byla pro vás osobně nejtěžší?

Samozřejmě v pozicích, které jsem zastával, jsem zažil situace, které mě hluboce zranily – třeba když jsem viděl zubožené děti v Jižním Súdánu, Kongu nebo v severní Keni na místech, kde chybí voda (dlouho mlčí). Uvědomoval jsem si, že bez naší pomoci nepřežijí. Cítil jsem, jaká je to hrůza, a zároveň jsem si byl vědom toho, že můžeme lidi přesvědčit, aby zde pomohli. Kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět – říká se. A když budeme opravdu chtít, dokážeme to.

A co považujete za svůj největší úspěch?

V Rakousku jsme založili takzvaná Lerncafé („doučovací kavárny“) pro děti z chudého prostředí, které by nebyly schopné dokončit školní ročník bez pomoci, jakou by jim rodiče nebyli schopni poskytnout, a ani by jim nedovedli sami vysvětlit učební látku. 95 % dětí, které jsme takto doprovázeli, školu patřičně dokončilo. To považuji za velký úspěch. Nyní máme takových kaváren v celé zemi 69 a stojí výhradně na službě dobrovolníků. Také jsem velmi vděčný za naši síť hospicové péče. Když jsem byl mladý, dělalo se to v nemocnicích tak, že se nevyléčitelní pacienti prostě shromáždili na jiné oddělení a tam čekali na smrt. To je dnes nepředstavitelné – díky pokroku medicíny si mohou udržet důstojnost až do konce. A samozřejmě Ukrajina. Takové strašné utrpení! Byl jsem tam několikrát. Ale je skvělé vidět, co charitní sítě dokážou. Zírám, co všechno je možné. A nesmím zapomenout ani na náš podíl na pokrocích ohledně European Child Guarantee (iniciativa Evropské komise, která usiluje o to, aby všechny děti v EU měly přístup k výživě, vzdělání, bezpečí, ochraně před násilím atd. – pozn. red.).

Máte vůbec nějaký volný čas? Jak ho trávíte?

Já si svou práci opravdu užívám (směje se). Myslím si, že je to jedno z nejlepších zaměstnání, které můžete mít. Ale jinak se snažím trochu sportovat a chodím do posilovny. Občas jdu na koncert současné klasické hudby, což je někdy opravdové dobrodružství. A také rád čtu, ale mohl bych víc – jak říkával kardinál Schönborn, štos knih, které nestíhám přečíst, je vyšší a vyšší (směje se).

Omlouvám se za spekulativní otázku, ale mluvilo se o vás jako o možném kandidátovi na post vídeňského arcibiskupa. Neřeknete nám k tomu víc?

Já miluji práci pro Charitu a nerad bych to měnil (usmívá se).

P. MICHAEL LANDAU (nar. 1960 ve Vídni) je prezident Caritas Europa (od roku 2020) a bývalý prezident Caritas Austria (2013–2023). Arcidiecézní Charitu Vídeň vedl až do loňska celkem 28 let. Vystudoval původně biochemii, během studií konvertoval a roku 1980 byl pokřtěn. Později vystudoval teologii a vstoupil do semináře. Na kněze byl vysvěcen v roce 1992 a vedle Vídně působil také v Římě. Získal doktorát z kanonického práva na Papežské gregoriánské univerzitě. Je kustodem katedrály sv. Štěpána ve Vídni a z titulu této funkce také členem katedrální kapituly. Za dlouholetou službu pro Charitu získal řadu ocenění.