První český prezident sám požádal režiséra a zkušeného dokumentaristu Petra Jančárka, aby zachytil poslední roky jeho života. Strávili pak spolu se zapnutou kamerou spoustu času. Když Jančárek hodinu a půl dlouhý dokument skládal dohromady, vybíral z neuvěřitelných 250 natočených hodin, které prokládal ve filmu dalšími archivními záběry. Než se dostal k té finální podobě, vytvořil 68 verzí.

Výsledkem mnohaleté mravenčí práce je intimní pohled na křehkého člověka, jemuž ubývají síly a řadu věcí už nezvládá. Záběry, jak Havel na Hrádečku vysává a zápasí s elektrickou zástrčkou, jak leží po infarktu v nemocnici nebo jak se slavným filmovým režisérem Milošem Formanem hledají na jeho ranči v Connecticutu v USA pod gaučem zapadlou videokazetu, mu ale nic neubírají na důstojnosti. Ukazují, že až do konce to byl nám všem známý Václav Havel, že své potíže zvládal s nadhledem a často s humorem.

Člověk humoru a naděje

Celovečerní dokument je také výpovědí o tom, v co Havel věřil. Několikrát zmiňuje naději, která v jeho pojetí není něčím, co má člověk hledat. Buď ji v sobě má, anebo nemá. On ji vždy měl – a zřejmě i ve chvílích, kdy to s jeho životem či politickými okolnostmi nevypadalo dobře. Ve filmu mluví o tom, že svou naději nečerpá ze sebe, ale – jak říká – má transcendentální původ, proto je tak silná a vždy přítomná. Slovo Bůh nepoužívá, přesto se křesťanskému pojetí velmi blíží. Několikrát také zmiňuje (a svými činy ukazuje), jak jsou pro něj důležité ideje a hodnoty, na kterých staví, samozřejmě je zde řeč o životě v pravdě a lásce.

Silná jsou i zachycená setkání s tibetským dalajlámou, to poslední se odehrálo krátce před Havlovou smrtí. Rozumějí si už i beze slov. Katolíka pak potěší, že se v dokumentu objeví Angelika Pintířová, jedna z boromejek, které o Havla v závěru jeho života pečovaly.

Ještě předtím si však Václav Havel plní velký sen, jemuž se dokument významněji věnuje, aniž by se změnil ve film o filmu. Havel má až dětskou radost z toho, když si jako režisér natáčí vlastní film podle vlastní divadelní hry Odcházení, do které promítl své opouštění politické moci. Podle řady kritiků zůstalo Odcházení i jako film spíše divadelní hrou a také veřejnost ho přijala spíš vlažně. Havlovi to ale nevadilo. Námět zpracoval po svém – tak, jak to pokládal za správné. Film vždy obdivoval, a nebýt komunistického režimu, šel by možná ve stopách svého strýce Miloše Havla, majitele největší prvorepublikové filmové produkční společnosti Lucernafilm. Přestože musel nakonec sehrát jinou roli a být „nepolitickým“ prezidentem, ke svému snu se vrátil. A byl vděčný za to, že může. To podtrhli i tvůrci dokumentu, když jeho název vybrali z otázky, kterou Havel právě při natáčení filmu Odcházení jako režisér často adresoval hercům na place.

Tady Havel, slyšíte mě? (Česko 2023). V kinech od 11. 4. 2024