30. srpna 1983 se zabil skokem z okna správního soudu v Západním Berlíně třiadvacetiletý Palestinec, který se obával vyhoštění. Jeho smrt podnítila řadu křesťanů a lidí dobré vůle, aby se migrantů zastali. Rodina zemřelého záhy získala církevní azyl při berlínském kostele Sv. Ducha, a navíc vznikla celostátní ekumenická skupina „Azyl v kostele“, která si vzala na starost pomoc neúspěšným žadatelům o azyl, kteří měli být deportováni, ale přitom existovaly důvody, pro které by vyhoštění ohrožovalo jejich bezpečnost, lidskou důstojnost nebo přirozená práva. Skupina tak navázala na starobylou tradici, kterou lze v církvích vysledovat až do 4. století.

Udělením církevního azylu získávají migranti dočasně střechu nad hlavou ve farních domech či bytech nebo církevních azylových zařízeních, a především šanci na přešetření svého případu. O ně se pokoušejí ve spolupráci s farními zaměstnanci a dobrovolníky, kteří jim pomáhají v sepsání potřebných podkladů. Pokud úřady znovu rozhodnou o jejich vyhoštění, tehdy musejí žadatelé církevní azyl v zákonné lhůtě opustit.

Skupina „Azyl v kostele“ dnes zastřešuje asi 430 zařízení. V roce 2021 takto německé církve chránily 822 osob, o rok později už to bylo 1 243 lidí a loni 1 514. V naprosté většině jde o lidi, kteří by na základě tzv. dublinských dohod měli být vráceni k přijímacímu a azylovému řízení do země, přes kterou do EU vstoupili. Opakovaně bývá udělení azylu v Německu zamítnuto jen menší části z nich.

Podle komentátorů to ukazuje na chybně nastavený postup. V loňském roce, kdy si spolek „Azyl v kostele“ připomínal 40 let existence, to pro magazín Katholisch.de rozebral Benedikt Kern, teolog a poradce pro církevní azyl v Severním Porýní-Vestfálsku: „Právní systém v Německu a Evropě se řídí logikou využitelnosti migrace – čili měla by přicházet levná a kvalifikovaná pracovní síla, všichni ostatní ať zůstanou vně hranic. To je však v hlubokém rozporu s evangeliem a jeho příslibem dobrého života pro všechny, což je důvod, proč my křesťané máme prorocký úkol tyto lidi chránit.“ A dodal: „A protože umírání na hranicích a utrpení represivní nucené migrace skrze deportace musí konečně skončit, musíme nejednou přijmout i konflikt se státem.“

Křesťany i proti zákonu

K napětí a konfliktům mezi církvemi a úřady skutečně dochází. Jak konstatoval Benedikt Kern, církevní azyl není nějaké privilegium, které křesťanům udělil stát, ale vychází z autonomního rozhodnutí církví na základě jejich učení a etiky. Od roku 2015 sice existuje ohledně církevního azylu dohoda mezi církvemi a Spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky, stát však nezřídka argumentuje nedodržováním zákonů a snaží se církve omezovat a postihovat. Například řeholníci v Bavorsku se v posledních letech museli za udělení církevního azylu zodpovídat i před soudy (všechna tato řízení byla však zastavena) a zástupci církví opakovaně veřejně protestovali proti pokusům udílení církevního azylu kriminalizovat.

Loni v létě úřady vyklidily farní azyl v severoněmeckém Hinsbecku. „To bylo překročení červené čáry, nestává se to. Do budoucna budeme muset být připraveni na to, že se úřady budou snažit tuto praxi podkopat a farnosti, které udělují církevní azyl, zneklidnit. Proto je velmi důležité, aby v tomto církve vystupovaly sebevědomě,“ prohlásil Kern, podle kterého bude situaci stále více komplikovat i zpřísňování imigračních zákonů v Německu, vzestup krajně pravicové, protiimigrantské strany AfD a zároveň pokles počtu věřících ochotných se angažovat.