„Velmi dobře si pamatuju, když jsem coby náctiletá při předvelikonočním úklidu kostela byla poslána omýt Boží hrob a vyluxovat pavučiny.“ Tak vypovídá pod rouškou anonymity jedna z uklízejících v českém kostele. Vzpomíná, jak stála v kapli, kde byla zvyklá se modlit nebo chodit ke svátosti smíření, s hadrem ruce a s nejasným pocitem něčeho nepřístojného. „Jak můžu tady pustit vysavač a ohánět se tady hadrem?“ ptala jsem se. „Ale po chvíli jsem se do toho dala podle příkladu ostatních. Je to potřeba udělat, je to také služba Bohu – připravíme náš chrám na Velikonoce, stejně jako svoje srdce.“

Maruško, přijď si na chryzantémy

Kýbl se špinavou vodou, často rychle chladnoucí ve studených a velkých prostorách, bývá těžký. Také ohýbání se při vymetání pod lavicemi nepatří mezi oblíbené činnosti. Přesto na tuto službu vzpomíná Marie Horníčková s láskou. Cekem 20 let se starala o chrám Nanebevzetí Panny Marie v Kytíně. Denně kostel ráno v šest otevírala, večer pak v sedm hodin či v létě i později zavírala. „Uklízela jsem a také kytky jsem si dělala sama. Tenkrát mi ale místní lidé hodně nabízeli květiny ze svých zahrad: ‚Maruško, přijď si na chryzantémy,‘ volali. Občas mi je přinesli až do kostela. Měla jsem radost, že mi oltáře kvetou. Naši mi říkali: ‚Ty máš čistěji v kostele než doma.‘“

Dnes si paní Horníčková prohlíží kytínský kostel spíše zpovzdálí při občasných vycházkách. Při obtížné chůzi ji doprovází a pomáhá jí Zuzana Bergmannová, která ji při této službě nahradila. „Co vám budu říkat, jednoduše si myslím, že mi Pán Bůh věří. Ví, kolik může na každého z nás naložit, tak jsem to přijala. I když ten úklid pro mě není jednoduchý: pečuju o rodinu, mám i hodně povinností v Praze, kde pomáhám dceři, a důležité jsou pro mě také koníčky,“ říká paní Bergmannová, která má ještě v péči kapli Navštívení Panny Marie na Malé Svaté Hoře. „Samotný úklid až tak náročný není. Největší obtíž pro mě je najít si čas,“ dodává.

A kterou činnost při úklidu má nejraději, lze-li se tak vůbec ptát? „Když na holý oltář dám čistě vyprané ubrusy. Většinou si pak sednu na chvíli do lavice a rozjímám. Ještě nedávno při zimním venkovním osvětlení kostela dopadalo dovnitř jemné, žluté světlo. Vyniklo, když jsem uvnitř zhasla. Najednou jsem všechno vnímala jinak. Taková tichá modlitba. Blízko Bohu, jako kdyby se mě dotýkal, nebo spíš pohladil ve smyslu ‚ty jsi to moje dítě, které se tady stará‘.“

Byl to můj kostel

Podobně popisuje chvíle odpočinku v lavici i paní Horníčková. „Luxovala jsem a sedla jsem si na chvíli do lavic, i když jsem byla teprve v půlce. A řekla jsem: ‚Pane Bože, já si odpočinu a děkuju ti.‘ Byla jsem celá utahaná, měla jsem ještě kus před sebou, ale už jsem nemohla. A proč jsem děkovala? No jako při jídle. Za všechno dobré člověk zkrátka Bohu děkuje.“

Do kytínského kostela zavítá v neděli na odpolední bohoslužbu nemnoho místních, občas turisté a chataři. Čtenáři Káji Maříka vědí, že se jde přes Rochoty, tedy přes pole a lesní cesty. „To pak bývá v kostele našlapáno,“ dodává Marie Horníčková. „Ale přesto – jak jsem Zuzance řekla, aby se starala už ona, bylo mi smutno. Strašně mi bylo toho kostela líto. Já ho měla jako svůj, rozumíte? Byl to můj kostel a nikomu jsem ho nechtěla dát. Tak vám to řeknu.“ Marie Horníčková odevzdala klíče od kytínského kostela ve svých 85 letech.