Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Perspektivy|Spiritualita|Spoluprožít pašije s Kristem

Spoluprožít pašije s Kristem

19. 3. 2024

Tisk

Před časem jsem se zastavil u jedné dálniční kaple v Německu. Všiml jsem si muže, který přišel doprostřed kostela, kde stojí kříž, opřel se o něj hlavou, dotkl se ho rukama, chvíli se potichu modlil a pak zase odešel. K něčemu podobnému jsme zvláště v pašijovém týdnu pozváni i my.

image:Image Spoluprožít pašije s Kristem
Štrasburský mistr: Ukřižování Ježíše Krista (1515, Städelovo muzeum ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo). Snímek Wikimedia Commons

Pašije, příběh Ježíšova utrpení a smrti, čteme v týdnu před Velikonocemi dvakrát. Poprvé na Květnou neděli a podruhé na Velký pátek. V den Kristovy smrti rozjímáme o tajemství jeho oběti pro spásu světa. Klaníme se jeho kříži. Význam čtení pašijí pro liturgii palem je ale jiný. Vyjadřuje předěl mezi Ježíšovým veřejným působením, vrcholícím vítáním zástupy v Jeruzalémě, a křížovou cestou bolesti a odmítnutí. Připravujeme se na to, co si budeme v následujících dnech připomínat. Ano, připojujeme se k našemu Pánu na cestě, která sice z lidského pohledu končí nezdarem a smrtí, ale my už z velikonoční zvěsti víme, že vede k plnosti života, ke vzkříšení.

Už nemusíme žít ve strachu

Kdybychom jen rozjímali o zástupném charakteru Kristovy smrti za nás, nevystihli bychom celý smysl pašijového dění. Bylo by to „o nás bez nás“. Kristova oběť má jiný ráz, než když někdo – jako například Maxmilián Kolbe v koncentračním táboře – položí svůj život za někoho jiného. Ježíšovo utrpení nás nezbavuje těžkostí a jeho smrt neznamená, že nezemřeme. Netrpí a neumírá „místo nás“, ale „pro nás“. My nyní smíme své bolesti a kříže, své slabosti a svá selhání, spojit s jeho křížem, vložit do jeho ran. A zakusit, že pro naše spojení s ním už nad námi nemají moc, že nemusíme žít ve strachu z utrpení a smrti a odmítat naši zranitelnost či naše pády. Že právě na dně svých trápení a opuštěnosti můžeme skrze Kristovu opuštěnost na kříži zakusit Boží blízkost a pomoc.

Ve Svatém týdnu jsme tedy zváni nejen k tomu, abychom rozjímali o významu Kristova sebevydání, ale abychom do něj sami se svým jedinečným životním příběhem vstoupili a zakusili něco z něj „zevnitř“. Můžeme v tom následovat apoštola Pavla, který svou víru prožíval jako mystiku spoluutrpení s Kristem: „Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání“ (Flp 3,10-11). A tutéž logiku vztahuje na všechny křesťany: „Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život“ (2 Kor 4,11).

Pašije jsou i naším příběhem

Někdy se objevují pokusy převést biblické svědectví do současnosti. Mnohem potřebnější ale je, abychom náš život přenesli do Písma. Abychom zjistili, že svědčí také o nás. Když na Květnou neděli otevíráme pašije, zkusme je číst nejen jako dávný příběh, který v nás vzbuzuje lítost nad utrpením Krista, případně vděčnost za něj, ale také jako příběh, který se týká nás, který pokračuje v životech těch, kdo jsou s Kristem spojeni vírou a kdo byli křtem pohřbeni v jeho smrt.

Není k tomu třeba velkého hrdinství. Postačí připustit si svou slabost. Vždyť i my jsme jako Ježíš prožili nepochopení okolí nebo zradu blízkého člověka, opuštěnost nebo nespravedlivé zacházení, výsměch a ponížení, fyzickou nebo duševní bolest. A jsme to my, kdo jsme jako Jidáš pod rouškou úsměvů a polibků smýšleli zle, zapřeli jako Petr, odsuzovali jako velekněží a Pilát, zraňovali tělesně jako vojáci a slovně jako oni posměvači pod křížem.

A snad jsme také my někdy šli za Ježíšem jako mladík, kterého chytili a stálo ho to oděv, snad jsme se i my dívali alespoň zpovzdálí v Kristově poslední hodině, snad jsme si i my někdy dodali odvahy jako Josef z Arimatie, abychom pro Ježíše něco udělali.

Pašije není třeba přenášet do současnosti. Jsou současné. Jsou i naším příběhem. Zrcadlí lidskou zlobu i odvahu víry, ale především vše zlé přemáhající Boží lásku. Díky Kristovu utrpení se i naše vlastní slabosti mohou stát prostorem, kde budeme hlouběji svázáni s Kristem. Budeme na kříž jen hledět zdálky? Nebo přistoupíme blíž jako onen muž v dálniční kapli a spojíme se s ním? Jaký odstup nebo blízkost letos zvolíme, až budeme naslouchat velikonočnímu vyprávění?

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou