Prožíváme dobu postní a mně zní v hlavě slova jedné postní závěrečné modlitby breviáře: „Prosíme Tě, Bože, pohlédni na oddanost svého lidu, který si ukládá odříkání, aby cvičil v kázni své tělo a konáním dobrých skutků načerpal sílu pro duši.“ Přemýšlím, jak asi zní sousloví „cvičení v kázni“ uchu dnešního člověka. Je to pro něj jakési dávno překonané středověké sebemrskačství? Škodlivý pohled na sebe sama a vlastní tělo, který je v protikladu k onomu často skloňovanému „mít se rád“?

I náš křesťanský pohled na člověka se za uplynulá staletí v mnohém posunul. Učíme se nahlížet na něj jako na jednotu těla, duše i ducha, respektovat i naši lidskou přirozenost s jejími potřebami. A tak se postoje k askezi mezi věřícími mohou pohybovat po celé škále spektra – od chování, které svou striktností splňuje kritéria poškozování zdraví, až po přístup, který jakoukoliv asketickou praxi devalvuje jako zastaralou. Dá se vůbec naše staletá tradice skloubit s moderními poznatky biologie a psychologie?

Ve věku (a vleku) potěšení

Začněme u neuropsychologie, která nás učí překvapivou věc: každá příjemná činnost má potenciál vytvořit závislost. Stojí za tím tzv. systém odměn v našem mozku, nervové dráhy, které používají neuropřenašeč dopamin, chemickou látku, jež působí v našem mozku a motivuje nás k určitému chování tím, že s ním spojuje pocit slasti. Tím nás také aktivuje, abychom toto chování opakovali.

Problém je, že v dnešní době máme potěšení na dosah ruky. Zatímco dříve se člověk musel namáhat, aby si zajistil potravu či dosáhl nějakého jiného vytyčeného cíle, jehož splnění bylo spojeno s uvolněním dopaminu a příjemnými pocity, dnes stačí návštěva ledničky či pár minut s mobilním telefonem v ruce. Zkrátka instantní štěstí. Jenže ono je ho více, než můžeme unést, a náš mozek se brání. Není stavěný na to, aby se v dopaminu koupal! A tak se snaží udržet, rovnováhu a zvýšeným hladinám se přizpůsobit. Zvedne laťku. Původní množství podnětu už neposkytuje stejnou míru potěšení jako dříve, a tak jej postupně potřebujeme více a více. A je celkem jedno, jestli jde o alkohol, drogy, hraní na herních automatech, počítačové hry, aktivitu na sociálních sítích, sledování zpráv, náruživé čtení, práci či cvičení. Činnosti, které nejsou tak intenzivní, nás potom nudí a máme problém s koncentrací a udržením pozornosti.

Zdravá askeze: cesta z pasti slasti

Jaká je tedy cesta ven z popsané dopaminové pasti? Potřebujeme snížit množství příjemných podnětů, abychom se jimi nezahltili, znovu naučit náš mozek, že potěšení je třeba si odpracovat. Potřebujeme mít a zažívat méně, abychom se dokázali těšit z toho, co máme a zažíváme. Ano, z pohledu biologie je tedy správná míra askeze nejen zdravá, ale dokonce nezbytná pro zdravé fungování. Psychologie by k tomu řekla, že naše vůle je jako sval. Když ji necvičíme, ochabuje. Když se naučíme odolávat okamžitým potěšením, rozvíjíme naši schopnost nepodléhat impulsivnímu chování, nereagovat automaticky, ale zastavit se a rozhodnout se, jaké chování je v dané chvíli to správné.

Sociologie by možná dodala, že závislost a honba za potěšením nakonec člověka orientuje na sebe sama, a tedy izoluje od ostatních. Navíc tady nejde jen o blaho jednotlivce, ale také o život (a to doslova) celé naší lidské rodiny. Zejména my, kteří sice neustále naříkáme nad tím, co nemáme, ale přitom žijeme na špici pyramidy blahobytu, nějak zapomínáme, že tato planeta má své limity. Ani ona není stavěná na to, aby uspokojovala naše neustále rostoucí potřeby. A tak se to, co se zdá být všudypřítomným paradigmatem současné moderní společnosti, totiž neustálý růst a ukojování potěšení, otřásá v základech stejně jako jistá babylonská věž. Ono totiž není možné růst do nekonečna…

Zbořit pokřivený obraz

I půst se dá ovšem pochopit špatně, jak to ostatně často připomínal sám Ježíš. Nejde o bezmyšlenkovité vyprázdněné plnění něčeho „co by se mělo nebo nemělo“, ani o výtah, který nás automaticky vyzdvihne do vyšších pater křesťanské dokonalosti. Půst, stejně jako utrpení, nikoho sám o sobě dobrým nečiní, ani nám nutně nepomáhá k Bohu. Může se dokonce stát, že si tímto způsobem pěstujeme pokřivený obraz tvrdého Boha výkonu nebo Boha, který si libuje v utrpení. I tyto obrazy Ježíš boří, stačí si vzpomenout na pasáže z Písma, kde mu jeho protivníci dokonce vyčítají, že je žrout a pijan vína a že ani své učedníky nevede k postní praxi. On sám však také ukazuje, že půst je potřebný – v pravý čas a pravým způsobem. Nesmí se však stávat kroužením kolem sebe sama, které nás zavírá do narcistického úsilí o vlastní dokonalost.

Nechme ještě promluvit Boží slovo: „Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? (…) Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?“ (Iz 58, 5-7).

Ano, potřebujeme odvahu a pravdivost, abychom si dokázali přiznat oblasti, ve kterých nejsme svobodní, kde potřebujeme rozvázat jha našich nejrůznějších závislostí, zvyků a pohledů na svět a život, které nás vzdalují od Boha, druhých i nás samotných. Ale ono nejde jen o osobní rovinu, jak říká i americký františkán Richard Rohr ve své knize Svět, tělo a ďábel, když mluví o tom, že jsme schopni zcela přehlížet kolektivní povahu našeho hříchu. Přemýšlím, jakou formu askeze potřebujeme, když zavíráme oči před skutečností, že za naše potěšení platí jiní bratři a sestry i náš společný domov.

Doba postní je výzvou ke ztišení, k tomu, abychom očistili náš pohled a mohli také lépe zahlédnout něco z hloubky velikonočního tajemství. Poslední dobou hodně přemýšlím o tajemství kříže, o Bohu, který v tomto momentu zjevuje i něco ze svého vnitřního života, svou lásku a vydávání se pro druhé. Jsme-li stvořeni k obrazu Boha, který je společenstvím lásky, k jaké odpovědi jsme zváni jako jednotlivci, i celá církev?