Je to už víc než třicet let, co jsem po celonoční chůzi po silnici zamířil při východu slunce k vrcholům Abruzských Apenin ve střední Itálii. Ve výšce kolem dvou tisíc metrů mě omráčila KRÁSA: obloha, zelená tráva, bílé skály, zářící slunce... Měl jsem podt, že se vznáším, oči se mi zalily slzami, běhal jsem tam a zpátky, nahoru a dolů a křičel jsem radostí. Prožíval jsem hlubokou jednotu s přírodou, s vesmírem i s Bohem. Byla to jen chvíle, ale ten zážitek si v sobě nesu dodnes.Nezapomenout na ten okamžik Možná něco podobného prožili ti tři apoštolově na hoře Proměnění. Byli zmatení z…