Dnešní ráno je pokojné a zářivé a modlitba tiše zaznívá v srdci. Dnes děkuji také za Davida. Po krátkém životě, plném trápení, tak lehounce proklouzl úzkou skulinkou do Rajské zahrady. Do poslední chvíle sedával s kamarádem na lavičce před kostelem. Za každého počasí. Nosíval kšiltovku, hluboce posazenou do čela, skrývala modré, zádumčivé oči. Tito muži bez domova a tepla v něm byli jako kuřátka, toužící po záchraně. Jen Bůh ví, co způsobilo, že neodolali nástrahám života. Kromě „drobáčku“ – jak říkali almužně – toužili také po vlídném slovu, po přijetí. Když jsem je viděla, lítost mi…