Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Doma|Čtyřicet let s kulkou v hlavě

Obsah:

Úvod Doma

Čtyřicet let s kulkou v hlavě

16. 1. 2024

Tisk

Drogy, zločin a ulice – to byl celý život chorvatského narkomana Gorana Ćurkoviće předtím, než našel pomoc, víru a také českou manželku. Svůj příběh představil koncem loňského roku na pozvání spolku Centrum Medjugorje v Praze, Brně, Olomouci a také v Kroměříži.

image:Image Čtyřicet let s kulkou v hlavě
Se svou českou manželkou má dnes Goran pět dětí. Snímek archiv Centra Medjugorje

V posledně jmenovaném místě, kde je Centrum Medjugorje (www.centrum-medjugorje.cz) doma, ho čekal zcela zaplněný kostel Panny Marie. „Spousta lidí říká, že Bůh neexistuje a zázraky se nedějí. Poslouchejte, a pak se rozhodněte sami,“ uvedl svůj příběh, který začal před více než půlstoletím ve Splitu – přístavním městě tehdejší komunistické Jugoslávie. „U nás doma chyběla modlitba. Říkali mi sice, abych chodil do kostela, já se ale řídil příkladem rodičů a víra mi přišla dobrá tak možná pro babičky,“ ohlíží se za svým dětstvím, které poznamenalo několik tragédií: smrt pětileté sestry, těžké onemocnění bratra nebo matčin alkoholismus. „Trávil jsem čas u amerických filmů, kde jsem našel své hrdiny: měli auta, ženy, cigarety a alkohol – a já si říkal, že takový chci taky být,“ dodává.

Jeho cesta za sny z filmového plátna nabrala záhy na obrátkách: první útěk z domova, první vykradený obchod, tři dny za mřížemi a rozhodně ne první výprask od otce. Pak matčina smrt, to bylo Goranovi 13 let. „Nikdy jsem jí neřekl, že ji mám rád, protože tohle přece pravý chlap nedělá. Když zemřela, dolehla na mě těžká deprese a všechno se ještě zhoršilo, když se otec po pár měsících znovu oženil. Na výročí matčiny smrti jsem si od kamaráda půjčil pistoli a střelil jsem se. Přežil jsem, ale kulka mi zůstala v hlavě a doktoři říkali, že nebudu žít dlouho,“ vzpomíná na události staré čtyřicet let a dodává: „Deprese se ještě prohloubila, protože jsem se ani nedokázal zabít.“

V „údolí smrti“

Další únik pro Gorana představovaly drogy všech skupenství: od alkoholu a cigaret přes marihuanu, hašiš a léky až k heroinu. A s nimi potřeba sehnat peníze, takže na řadu přišlo vykrádání domů a restaurací, krádeže aut i okradení vlastního otce. „Nevěděl si se mnou rady a netušil, kde hledat pomoc: komunisté tvrdili, že v Jugoslávii drogy nejsou, a tak ani nebyla zařízení pro narkomany. Skončil jsem ve vězení, jenže tam jsem se jen naučil šikovněji krást a líp míchat drogy,“ vypráví. A přes pobyt na psychiatrii i neúspěšné pokusy napravit se těžkou prací ve skladu nebo vstupem do armády za jugoslávských válek rychle míří ke dnu svého příběhu, k devíti letům stráveným na ulici. „Jen jsem čekal, až umřu: upíjel jsem se, předávkovával se, ruku jsem si rozřezal tak, že se do rány dala vložit pěst, zase jsem ale skončil jen v nemocnici. Zkrátka když to nejde, ani zabít se nemůžeš,“ dodává se smíchem.

Právě od tohoto dna se ale nakonec odrazil, byť pomalu a nejdřív nenápadně – větami modlitby, kterou si pamatoval z dětství. „Ležel jsem ve vybydleném domě a najednou mi došlo, že za to všechno nemůže nikdo jiný než jen já sám. Celý život jsem obviňoval rodinu a další lidi, teď jsem ale pochopil, že to já jsem si zničil život – a začal se modlit Zdravás Maria, tu jedinou modlitbu, která mi v hlavě z dětství zůstala. Prosil jsem Pannu Marii, ať si mě vezme k sobě, anebo mi podá ruku a pomůže mi. Modlil jsem se a plakal celou noc,“ vypráví Goran.

Správce toalet v Medjugorje

A odpověď přišla záhy. V parku ho oslovila žena – matka jednoho narkomana, kterého skoro ani neznal – s tím, že její syn nastupuje k léčbě do komunity Cenacolo v bosenském Medjugorje a chce s sebou vzít právě Gorana. „Než dál spát na ulici, raději jsem souhlasil a na cestu si ještě ukradl dva litry vína,“ popisuje, jak se dostal na mariánské poutní místo, které ho brzy začalo proměňovat – třeba když se zde po letech smířil s otcem. „Modlil jsem se, abych poznal, jak obnovit kontakt s rodinou, a po pár týdnech mě najednou volají, že přijeli poutníci z Chorvatska a že se jim mám věnovat. Přijdu tam – a mezi nimi otec. Hleděli jsme na sebe, on mě objal a rozplakali jsme se,“ vzpomíná Goran.

Díky komunitě Cenacolo se také seznámil s tehdejším medjugorským farářem Slavkem Barbarićem. Když pak z komunity po několika letech odešel, zařídil mu tento kněz práci, aby mohl začít žít nový život vně komunity. „Udělal ze mě ředitele toalet pro poutníky,“ říká Goran s úsměvem a pokračuje: „Práce to byla výborná, pořád jsem poznával nové lidi. Chtěl jsem si taky najít ženu, a v tom má záchod velikou výhodu: muž se někde postaví ke stromu, ale všechny ženy dříve nebo později musely projít kolem mě. A tak se tam jednou objevila i Katka a já jsem hned věděl, že to bude moje manželka.“

Poutnice z Česka sice neuměla slovo chorvatsky a do Medjugorje se přijela modlit za to, zda má být řeholnicí. Nic z toho ale prý pro Gorana nebyla překážka. „Běhal jsem kolem ní jako pes, pořád si nebyla jistá a bála se mé minulosti. Nakonec ale kývla a v roce 2000 jsme se vzali. Nejstarší dcera dnes studuje v Olomouci a kromě ní máme další čtyři děti,“ uzavírá své vyprávění Goran, který dnes o svém životě svědčí před poutníky v Medjugorje, kde s rodinou stále žijí.

„Goranův životní příběh je velice silný a vypovídá o velikosti Boží lásky a milosti, kterou mu Bůh projevil, když se nacházel v temném ‚údolí smrti‘. Díky komunitě Cenacolo, víře a Boží pomoci se ze všeho dostal a dnes má krásnou rodinu,“ shrnuje předsedkyně Centra Medjugorje Barbora Němčáková, která Goranovo vyprávění před přítomnými také tlumočila, a dodává: „Máme velkou radost, že se nám ho podařilo pozvat do České republiky. Jeho příběh je poselstvím naděje, že s Bohem je možné vše.“

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou