Seděli tam na vozíčcích, leželi na polohovacích postelích. Nemohoucí, odkázáni na pomoc druhých. A přesto to pro něj bylo to nejúžasnější publikum, jaké kdy v životě měl.

Radost v očích těch lidí ho dojala k slzám. A ani se za ně nestyděl. Musel si totiž přiznat, že je jako oni -starý, odkázaný na pomoc druhých. „Tenkrát, když hrál klientům Charity, se konečně smířil s tím, že už opravdu doma sám být nemůže. Přicházel o zrak a měl spoustu dalších zdravotních problémů,“ vzpomíná Marie na svého strýce Metoda. Připouští, že pro něho muselo být velice těžké opustit svoji chalupu, kterou si vlastníma rukama postavil. A co teprve jeho les, kde byl dennodenně. „Víte, on byl starý mládenec, celý život žil sám. Sám se naučil i hrát na harmoniku. Bylo jen těžko představitelné, že by si někde zvykl, navíc měl už přes osmdesát. Přesto si pak pobyt v charitním domě na Halenkově nemohl vynachválit. Neustále mi opakoval, že kdyby věděl, jak se bude mít, udělal by to už dávno. Nevím, jestli jsem ho někdy viděla tak spokojeného - vlastně šťastného,“ vypráví Marie.

Dalo by se říci, že lidé jako Metod jsou typičtí klienti Charity Nový Hrozenkov. Osoba vyššího věku, žijící v kopcích, často na samotě, která se bez pomoci druhého neobejde, a proto využije služeb místní charity.

Vzpomínání i výlety

Další pomocí je nejen pro místní seniory, ale i pro jejich rodinné příslušníky charitní denní stacionář Slunečnice. Zde mohou babičky a dědečkové, a nejen oni, pobýt se svými vrstevníky během dne. Mají připravený pravidelný program, který je přizpůsobený jejich věku. Velký důraz je kladen na vzpomínky, jež jsou často společnou nití k rozhovorům u všech. Poslouchají se vinylové desky s hity let dávno minulých, zpívá se, tančí, čte, ale třeba taky dere peří, kroutí březové metly, pečou a vaří se tradiční valašské dobroty nebo se jezdí na výlety. Nemalým přínosem je v tomto směru šestnáctimístný charitní autobus pro sociálně potřebné. „Víte, já normálním autobusem jezdit nemůžu - nenastoupím do něho. Ale ten náš, charitní, co je i pro vozíčkáře, to je jiná,“ vychvaluje si službu paní Ludmila, která se pohybuje s pomocí chodítka. Na výlety prý jezdí moc ráda. Asi nejraději na poutní místa.

Jen v zimě

„Přijďte se podívat na moje kvítečka, ještě než odjedu,“ mrkne na mě spiklenecky téměř devadesátiletá paní Veronika. V charitním domě tráví zimu. Nastěhovala se v listopadu a na jaře se vrací zpět do svého domku v kopcích. Využila tak další ze služeb, které místní Charita starousedlíkům nabízí. Zimy na Valašsku totiž umí být velice tvrdé. „Těším se domů, to víte, že jo. Ale je tam i strach. Mám problémy s dýcháním, špatně chodím,“ neskrývá své obavy usměvavá žena a pyšně ukazuje květinami přeplněnou okenní římsu ve svém charitním pokojíčku. „Ale do stacionáře budu chodit i tak. Je tu veselo. Popovídáme, zazpíváme, něco pěkného vyrobíme. Všichni jsou tu hodní. A kdyby bylo zle, pomůžou.“

Asi jen těžko je možné si představit, jak by všichni tito lidé mohli na valašských kotárech bez denní pomoci místní Charity žít. I z jejich reakcí je zřejmé, že si to sami uvědomují. Svérázně to vystihl jeden z nich, šestadevadesátiletý Ludvík: „Oni, všichni ti, co se o nás starají, co se nám věnují, jsou jak strážní andělé, jenom nemají křídla. Místo toho jezdí červeným autem.“

Charita Nový Hrozenkov působí ve velice členitém, kopcovitém terénu na teritoriu obcí Velké Karlovice, Karolinka, Nový Hrozenkov, Halenkov, Hovězí, Huslenky a Zděchov. Zaměstnává na osmdesát lidí a jen v terénu má v pečovatelské službě na starosti více než 270 osob. V osobní asistenci pak dalších deset. Své nezastupitelné místo zde má také ošetřovatelská služba, což je dalších téměř 170 klientů. A přibývají další. Výtěžek Tříkrálové koledy pomáhá podpořit celou řadu počinů hrozenkovské Charity.