P. Tadeáš Juraj Dubec

„Personál domova hodnotím na jedničku, jsem spokojen s každou službou. Pečovatelky tu vše dělají s láskou,“ hodnotí Domov sv. Václava 66letý kněz Juraj Dubec. Žije tu třetím rokem a domov připodobňuje k exercičnímu domu: „Mám tu hodně času pro sebe. Můžu v klidu prožít modlitbu. Nedocenitelným darem je každodenní mše svatá.“ Rád si také čte, chodí na biblickou hodinu ve skupince a společné adorace.

„Kněží tu neztratí svou svobodu, na kterou jsou zvyklí z fary. Naopak. Důležité je, že jsou tady všichni milí a panují tu dobré vztahy,“ vzkazuje kněžím, kteří potřebují ve stáří pomoc, ale z života v domově cítí obavu.

P. Tadeáš byl vysvěcen v roce 1988. Je členem premonstrátského řádu a celou svou kněžskou službu působil ve farnostech. I když pochází ze Slovenska, pracoval především v Čechách. Do Domova sv. Václava přišel poté, co ho nemoc upoutala na lůžko. Jeho zdravotní stav se po několika měsících díky Bohu zlepšil a P. Tadeáš si dnes rád vyjde na procházku či na návštěvu nedaleké baziliky.

Emílie Klucká 

Paní Emílii je 85 let a v Domově svatého Václava žije teprve měsíc. Není to pro ni cizí prostředí, protože sem ještě se svým mužem chodili navštěvovat své přátele: kněze. Celý život -i v hluboké totalitě - je podporovali duchovně i finančně. „Náš byt byl pro ně vždycky otevřený, scházeli se u nás, mohli u nás přespávat nebo nějakou dobu dokonce bydlet,“ vzpomíná Emílie Klucká. „Já jim vařila a prala. Měli u nás veškeré zázemí. Dokud žil manžel, byli jsme na to dva.“ Svou službu kněžím považuje za velký celoživotní dar. Sloužila takto až do svého důchodového věku. Pak ale nešťastně upadla a zranila se. Následovala hospitalizace a operace. Po úrazu zůstala odkázaná na péči druhých lidí. Říká, že dnes Je šťastná, že může pobývat v Domově sv. Václava v blízkosti kněží, kterým celý život pomáhala.

Dobrosrdečnou a obětavou ženu tu nejvíc naplňuje duchovní péče a možnost k duchovnímu růstu. Dochází pravidelně na mše svaté, modlitby růžence i biblické hodiny. Každý si podle Emílie může z nabídky vybrat a být spokojen. Z Prahy za ní dojíždí i její zpovědník. „Tento domov je ohromný svojí laskavostí, péčí a celkově klimatem. Jsem za to vděčná,“ říká Emílie. Chválí také personál, který je podle ní laskavý, usměvavý a ochotný, což se podle její zkušenosti dnes málokdy vidí. „Někdy si připadám jako na riviéře. V životě jsem se tak dobře neměla po fyzické stránce jako tady. S jídlem by mi záviděli i na vyšších místech,“ směje se. Dnes už nemá na službu druhým sílu a zdraví. Přijímá situaci takovou, jaká je. Ve svém srdci ale nepřestává druhým sloužit a pomáhat - její služba pokračuje v každodenních modlitbách. 

sestra Marie Miksová 

Jedenadevadesátiletá Marie Miksová žije v Domově sv. Václava dva roky. Je zasvěcenou členkou Díla blažené Zdislavy. V době, kdy pobývala v domově pro seniory v Moravci, onemocněla její starší sestra. Paní Marie jí chtěla být nablízku, a tak ji pravidelně navštěvovala. Musela vždy absolvovat autobusem více než 200 kilometrů dlouhou cestu z Moravce do Loun. Bylo to příliš vyčerpávající, proto hledala domov, odkud by to k sestře měla blíže. V Domově sv. Václava našla příjemné místo k životu. „Mám důvěru k personálu, že se o mě dobře postarají.“ Kromě láskyplné péče oceňuje krásnou udržovanou zahradu, kde tráví až dvě hodiny denně. Pleje, sází a dokonce se naučila množit růže řízkováním.

Má ohromnou radost, když kytky kvetou. Pak je se spolubydlícími natrhají do kaple. „Dělám to i kvůli sobě a svým zádům. Doktor mi říkal, že musím hodně cvičit. Mám ráda zahradu, tam se musím ohýbat, i když se mi zrovna nechce,“ usmívá se. „Vždycky když jdu ze zahrady, je mi lépe než předtím.“ Jejím oblíbeným místem v zahradě je jeskyně Panny Marie Lurdské. „Zdobím ji květinami. Každé ráno tu rozsvítím svíčku a na noc ji zhasnu,“ vypráví sestra Marie. Svíčky si sama vyrábí ze zbytků vosku, který jí lidé přinášejí. I sestra Marie oceňuje duchovní péči, kterou v Domově sv. Václava dostává. Denně se modlí za úmysly papeže Františka a za celý svět. „Ať každý bere vše tak, jak to přichází, a ať se lidé mají rádi,“ přeje si Marie.

sestra Helena Milková 

Stejně jako Marie Miksová i Helena Milková je členkou Díla blažené Zdislavy. Do Domova sv. Václava jezdila za svou spolusestrou na návštěvy. „Vždycky když jsem otevřela dveře, cítila jsem klid, který byl vzdálený světskému ruchu.“ Pochvaluje si duchovní zázemí ve staroboleslavském Domově. Stejně jako ostatní obyvatelé i ona oceňuje bohoslužby, adorace, biblické hodiny i přístup do kaple. Sestra Helena má srovnání s jiným domovem pro seniory, kde dříve pobývala. „Je velice důležité, že ve vedení Domova sv. Václava jsou věřící lidé. Je to znát,“ zdůrazňuje. Uvědomuje si, že pro personál je péče o staré a nemocné lidi náročná. „Zvládají to ale bravurně! Cením si, že všechny klienty tu berou vážně,“ vzkazuje a dodává, že se za pracovníky Domova denně modlí, aby je Pán vedl a aby dál pokračovali v dobru, které konají.