Dny teď ubíhají jako „v rychlíku“. Listopad je téměř za námi a advent před dveřmi. Jak jej s dětmi přivítáme? Třeba s knížkou v ruce: „Zima jde, záhadná vrátná / na kamenný práh síně / lem lesa, na jeskyně / prostírá plátna. Na stoly staví květ stínu / a lampy kvítek žhavý / jenž září do dálavy / zve na hostinu / snů, jimž jak věků kniha / pole se otevírají. / Vítr, jenž radost rád tají / s povzdechem desky zdvíhá.“

Tak zní první část básně Advent u nás od Bohuslava Reynka. Výjimečným předvánočním textem pro společné čtení s dětmi je také sbírka drobných textů Jedenáctý bílý kůň od Jana Skácela a celá řada dalších příběhů a textů. Oblíbené zboží těchto dnů v regálech obchodů jsou vylupovací čokoládové adventní kalendáře. Napovídají, že advent je také obdobím „odpočtu času“. Třeba s pomocí čokolády. Ale naplnit očekávání lze také chvílemi, kdy my můžeme ustoupit do pozadí a být pro druhé. „V předvánočním čase potkáváme mnoho svatých, kteří byli pozorní k druhým a jejich potřebám. Pokud mohli, pomohli a rozdělili se. Ať už je to sv. Martin, sv. Lucie nebo sv. Mikuláš. Možná tím nejvzácnějším, co můžeme s druhými sdílet, je právě čas. Najdeme si jej společně v čase přípravy na Vánoce, kdy do našeho času vstoupil Bůh?“ připomíná a zároveň se ptá P. Tomáš Cyril Havel, který se zabývá náboženskou pedagogikou.

Jenže komu se daří zrovinka o adventu nespěchat? Mít čas na druhé. Kdo má chvilku na poklidné čtení písmenek příběhů a básní. Jak píše básník Petr Hruška ve své úvaze Mezi potravou a noclehem: „… na poezii dnes nezbývá lidem čas a síla. Přijdou večer domů z práce, mají všeho dost a potřebují si odpočinout – před další prací. (…) Většinu dne většina z nás obětuje svým kariérám, musí se setsakramentsky snažit, aby obstála, byla stále lepší, ba nejlepší. Musí být pevná a neohrožená, rychlá, rozhodná a suverénní – a dobrá poezie je zpravidla něčím pomalým a mnohoznačným, nejistým, tázavým a zpochybňujícím.“

Naše sýpky

Básník Petr Hruška tuto úvahu psal v rychlíku, který zběsile ujížděl krajinou. Z oken viděl srnce a srny, kteří stáli ve zvláštním zpozornění. Nedělali nic, ale nezaháleli – šlo o chvíli, kdy potrava už se neshání a nocleh se ještě nehledá. A básník k tomu píše: „Dostává se nám základních životních potřeb, tepla, světla, vody i jídla, nemusíme tomu, abychom je získali, věnovat celé dny. V tomto smyslu máme ohromné sýpky volného času – a přitom jsme se dokázali připravit o volné chvíle. O ty náročnější, ale také podstatně významnější existenciální chvíle, které se nedají vyplnit žádným zjevným účelem a lze je jen intenzivně ‚probýt‘, vestoje, na šeré planině v čase mezi sháněním potravy a noclehem.“

Advent je tedy výjimečným tichem, prostojem v šeru, naší společnou snahou o pomalé dočtení Reynkovy básně: Mraky se vysypaly / vážná se vylila záře / na vozy, na trakaře / a na žaly. / Zima jde do Betléma / kadidla, myrhy a zlata / buchet a beránků nemá / s plenami chvátá. / Průvodce nemá ni svědka / sama se nakloní k Dítku. / Kdo se s ní na cestě setká / uzří jen jíní a snítku.