Řekl jsem mu příběh z tohoto pondělí, ale mohl bych mluvit o kterémkoli jiném pondělku či čtvrtku, kdy jsem ve vězení.

Jedna asi čtyřicetiletá žena, řekněme třeba Jana, i v teplákách a nenamalovaná krásná tak, že by klidně mohla být modelkou, je léta na pervitinu. Tedy teď ve vězení ne, ale jen co ji pustí, hned zase bude. Není to na ní vidět jako na některých jiných holkách, které kromě poničených životů mají od drog hlavně zkažené zuby.

Jana říká: „Víte, pane kaplane, já na drogách zůstanu až do konce života, a kdybyste teď přede mne něco položil, hned bych si to vzala i za cenu, že za to dostanu kázeňský trest. Víte, mně by to bylo úplně jedno.“

Její rodiče byli alkoholici. Maminka v lihu celý den, tatínek s tirákem celý týden pryč, a tak opilý jen o víkendu. Doma nepořádek, že si se sestrou nikdy netroufl y přivést domů kamarády, protože by se styděly.

Jana začala brát v patnácti, stačilo jen najít tu správnou partu. Čekala dítě, a zatímco ležela v porodnici, partner se vyspal s její vlastní matkou. Ona sama to prozradila poté, co zjistila, že i Janina třináctiletá sestra bere také drogy.

Jak se dá unést tolik bolesti? Není snad Jana spíše především Boží dcerou než narkomankou? A komu jinému může říct svůj příběh než kaplanovi? A nemám ji spíše milovat než ji chtít polepšovat? A nejsou pro Boha tito lidé na prvním místě především jeho děti, a nikoli „feťáci“, jako tomu pro většinu lidí je? Je pro něj důležitější náš hřích, nebo spíše to, že vůbec jsme a že život nás bolí?

Jedna paní mi řekla, že ji syn nemá rád, že chodí do kostela, zatímco on Boha jen nenávidí. Je možné Lásku nenávidět? Není to spíš tak, že ve své bolesti nenávidíme jen svou představu toho malého a malicherného Boha, které nás bohužel někdo naučil?