Nedávno jste oznámil, že na konci roku předáte vedení komunity Taizé svému kolegovi, bratru Matoušovi. Proč?

Nejde o problém se zdravím nebo cokoli podobného. Naopak, chtěl jsem tento krok učinit v momentě, kdy nic z toho ještě není aktuální. Poprvé jsem o tom začal přemýšlet zhruba před sedmi lety. Církev a společnost kolem nás se výrazně mění. Spousta věcí v církvi se navíc musí změnit. Mluvil jsem o tom s bratry a shodli jsme se, že i my bychom neměli jen pokračovat v tom, co děláme. Naopak, je třeba si sednout a v klidu vyjasnit naši misi, důvod, proč tvoříme společenství, jaké máme priority. Pro takový úkol a změnu je zdravé také střídání v čele komunity. Potřebujeme člověka, který dokáže s novým pohledem i přístupem provést tuto reflexi a následnou změnu v komunitě.

Co takové střídání stráží znamená pro vás osobně - úlevu?

Určitě ne. Nadchází náročný a intenzivní čas pro celou komunitu, za který se hodně modlíme. Jeden příklad za všechny. Máme bratry v tzv. fraternitách v řadě zemí - v Jižní Koreji, Bangladéši, Senegalu, Brazílii, na Kubě a před dvěma lety jsme malé společenství otevřeli i na předměstí Paříže. Nechtěli jsme působit jen v zahraničí, ale být taky doma, ve Francii, na některém z problematických míst. Teď se musíme zamyslet nad smyslem těchto našich malých komunit, nad jejich budoucností, proč se vlastně vydáváme z Taizé do různých koutů světa. Tyto věci mě budou i nadále zaměstnávat, nikam se před nimi neschovám, takže určitě nejde o úlevu.

Zmínil jste velké změny, probíhající v církvi a ve světě. Co tím máte na mysli?

Ve všech církvích, hlavně v té katolické, musíme najít nějakou formu spoluodpovědnosti. Způsob, jak věci řešit společně. Ano, existuje úřad církve, struktura, ale ta musí čerpat z darů všech členů. To se týká i naší komunity. My stále žijeme z dědictví bratra Rogera, velmi charismatické postavy, která silně ovlivnila způsob našeho spolunažívání, modlitby a zpěvů. Věnoval tomu celý život. My jsme na to navázali a vše zdárně pokračovalo. Už před řadou let jsem ale začal cítit, že musíme do rozhodování o dalších krocích vtáhnout širší okruh bratří. Založili jsme tematické skupiny týkající se nejrůznějších věcí včetně velmi delikátních záležitostí, jako je například sexuální zneužívání. Nejde už jen o mě, ale o naši spoluzodpovědnost. Postupně jsme s bratry zjistili, že pro tuto věc potřebujeme i nějakou strukturu - k nastolování otázek, rozhodování.

Nový představený komunity se tedy bude se širším okruhem bratří zamýšlet třeba nad tím, zda zůstat v některých fraternitách ve světě, jak pokračovat v každoročních evropských setkáních mládeže na konci roku atd. Rozumím tomu správně?

Ano, všechny tyto věci leží na stole. Cítíme, že jsme občas zapojeni do příliš mnoha věcí a ztrácíme cit pro priority.

Co bylo u vás v komunitě, kdy jste stál v jejím čele, tou největší změnou?

Asi to, že máme početnou skupinu bratří, patnáct nebo i více, kteří se s bratrem Rogerem nikdy nesetkali. A další skupina členů ho poznala jen ve velmi vysokém věku. Oproti roku 2005 je nás trochu méně -tehdy nás byla zhruba stovka, nyní 85. Komunita je ale pestřejší - dva bratři pocházejí z pevninské Číny (doposud jsme měli jen bratra z Hongkongu), nově máme člena komunity z Keni, Guatemaly. Číňan přemýšlí výrazně jinak než my Evropané, muž z malé domorodé vesnice v Guatemale taky. A když se oni přizpůsobují našemu stylu, zamýšlíme se nad tím samým i my. Je to pro nás velmi důležité...

Cítíte za ty roky mezi mladými lidmi, kteří do Taizé přijíždějí, nějakou změnu?

Jistě, mladí lidé se změnili úplně všude. Přibývá těch, kteří nejsou zakotveni v žádné z církví, ale upřímně hledají svoji spiritualitu, styl modlitby, smysl života. Naším úkolem může být vytváření určitého mostu pro tyto lidi. Ukázat jim hluboké studnice tradice, z nichž můžou v jednotlivých církvích čerpat. Mezi mladými nyní silně rezonuje téma klimatické změny a z ní plynoucí nejistoty, úzkosti. Tomu musíme umět naslouchat, ukazovat naději pramenící z evangelia a neutíkat přitom před současnými problémy v nějaké hluboké existenciální křeči. Dalším novým tématem je určitě pojetí sexuality, genderu. Všechny tyto věci nyní mezi mladými lidmi velmi rezonují a my na to zkoušíme zaměřit formaci bratří, aby byli schopni vhodně reagovat.

Zmínil jste slábnoucí pojítko mladých lidí k církevním strukturám. Z čeho podle vás pramení?

Důvodů je řada a je náročné je analyzovat. Často od mladých slyšíme, že doma ve farnostech, komunitách je nuda, převažují tam starší lidé... Jde tedy o způsob modlitby, přijetí, naslouchání. Pevně doufám, že v případě katolické církve otevře synoda způsob, jak tento problém řešit.

Není pro vás zklamáním, že ekumenické hnutí se v prostředí tradičních církví od dob bratra Rogera příliš neposunulo dopředu?

Bohužel. Vidíme přitom řadu výrazných posunů v rámci teologických debat - to vše ale jako by se nepřetavilo do života církví, nemění to naše vztahy na úrovní farnosti. My sami proto klademe ještě větší důraz na společnou modlitbu, život, sociální spravedlnost, chceme ten teologický posun uvádět do praxe.

Takže každodenní „intercommunio“ v rámci vaší komunity, která zahrnuje katolíky, anglikány, protestanty, je pro vás dále velmi důležité?

Bezpochyby. A není to vůbec snadné. Nechceme v Taizé razit něco, co není možné žít v konkrétních církvích. To by bylo nebezpečné, vytvářelo by to novou církev, mátlo by to mladé lidi a sugerovalo jim představu, že jsme to v Taizé sami nějak vyřešili. Je pro nás důležité kopírovat posuny v jednotlivých církvích, co je v tomto ohledu možné. Na druhé straně chceme věci trochu posunovat kupředu. Nechceme u mladých lidí, kteří sem přijíždějí (katolíků, protestantů z mnoha církví, pravoslavných) začínat u našich rozdílů. Osoba Krista nás všechny spojuje, on je mezi námi přítomný. Třikrát denně se v Chrámu smíření společně modlíme a on nás spojuje, v daném přítomném okamžiku. Tato zkušenost nám určitě pomůže najít způsob společného slavení eucharistie v jednotlivých církvích.

Necítíte se na cestě ekumeny přece jen trochu osamoceni?

Existuje řada podobných míst a komunit. Největší je ale síla manželských párů, pocházejících z různých církví. To oni tlačí na řadu kroků. Papež František navíc řekl velmi jasně, že synodalita a ekumenismus jsou spojité nádoby. Proto věřím, že i probíhající synoda tomu bude věnovat pozornost.

Nedávno jste řešili také několik kauz sexuálního zneužívání, páchaného v minulosti vašimi bratry. Při jejich zveřejnění jste zdůraznil důvěru ve svědectví obětí. Některým to mohlo připadat riskantní - neměli by mít primární důvěru spíše vaši spolubratři?

Hned v prvním případě oběti bratra, který již zemřel, jsem okamžitě pocítil utrpění člověka, který o něm vypovídal. Bylo mi jasné, že mu musíme naslouchat. Překvapilo mě taky, jak moc moje důvěra tuto osobu zaskočila. Byla to pro ni velká úleva, začátek usmíření. Naučil jsem se nasloucháním těmto obětem hrozně moc. Po objevení dalších případů jsem o tom informoval bratry, chtěl jsem, aby o celé věci věděli. Ačkoli jsme z různých koutů světa, generací, lišíme se v řadě věcí, v tomto případě jsme se ihned shodli na tom, že musíme tyto věci zveřejnit. Dříve, než to zveřejní média. Shodli jsme se, že to dlužíme lidem, kteří do Taizé přijíždějí - myslím informaci o tom, že i tyto věci se u nás v komunitě odehrály. Protože jinak si budeme před nimi hrát na dokonalou komunitu, kterou nejsme, jsme pouze hříšníci. Máme taky odpovědnost vést, dávat příklad mladým a umět připustit, že chybujeme. Proto jsme pokračovali v informování o tom, kam se tyto kauzy posouvají.

Dva bratři, kteří do nich byli zapojeni, již zemřeli, třetí ale ne. Bylo pro vás těžké s ním o celé věci mluvit?

Bylo to velmi, velmi těžké. Moc jsem si ho vážil, hodně jsem se od něj předtím naučil. Od roku 2019 organizujeme každý týden workshop k případům zneužívání, dáváme o něm vědět všem, kteří jsou v Taizé, že je v rámci něj možnost otevřeně mluvit o zneužívání v komunitě, v církvích, kdekoli jinde. Začalo být neudržitelné, aby daný bratr zůstal dál s námi na jednom místě. Musel jsem s ním o tom mluvit, přestěhovali jsme ho jinam, kde se o něj stará jeden z dalších bratří. Je velmi starý a už nemůže zůstat sám.

Jak v tomto případě dopadlo oficiální vyšetřování a soudní řízení?

Šlo o dávné promlčené případy. V jedné z kauz, která byla novější, ale ne kriminální povahy, nám hodně pomohla církevní komise pro tyto účely. Zprostředkovala dialog oběti s pachatelem. Šlo o to věci objasnit, pojmenovat a uzavřít.

Řada církevních činitelů varuje před přílišnou otevřeností v těchto případech, zmiňuje falešná obvinění vůči kněžím, řeholníkům, případné soudní tahanice o finanční kompenzace... Jak se k těmto varováním stavíte?

Může se to samozřejmě stát, my jsme se s tím ale nesetkali. Pro oběti je nicméně úplně nejdůležitější ochota je vyslechnout. Přestože to může občas zahrnout i někoho, kdo realitu posunuje jinam. Takových případů je ale z mé zkušenosti velmi, velmi málo. Samozřejmě, je nutné o věcech mluvit konkrétně, prověřovat fakta a popsat, co se stalo.

Jaké plány máte po předání funkce na konci roku?

Těším se, že budu hrát více na kytaru. Ale zatím nemám konkrétní představu. Komunita je pro mě „srdcovka“, nedokážu jen tak říct ahoj, už mě to nezajímá. Nevím, jak to bude probíhat. Určitě musím být minimálně dva roky mimo komunitu v Taizé a vytvořit tak prostor pro mého nástupce, bratra Matouše, aby mohl začít nové věci. Nejdříve strávím několik měsíců v jedné spřízněné komunitě v Itálii, pak odjedu na čas do některé z našich fraternit. Budu samozřejmě pořád k dispozici pro konzultace, ale na dálku. To je důležité.

Máte rodinné kořeny v bývalém Československu. Najdete čas na případnou návštěvu?

Je to zvláštní, ale cítím tam silné kořeny. Těsně před pandemií jsem navštívil kostel, ve kterém byla pokřtěna moje matka. Cítím v tomto směru silnou vazbu, nejen kvůli minulosti, ale i kvůli hlubokým přátelstvím, která mě u vás pojí s řadou

ALOIS LÖSER se narodil 11. června 1954 v Bavorsku, později žil ve Stuttgartu. Jeho rodiče pocházejí ze Sudet v tehdejším Československu. V roce 1974 vstoupil do ekumenické komunity Taizé se sídlem v Burgundsku a stal se jedním z nejbližších spolupracovníků jejího zakladatele Rogera Schutze, kterého nahradil ve funkci po jeho tragické smrti v roce 2005. Ještě před pádem Berlínské zdi podnikl bratr Alois mnoho cest do zemí komunistické střední Evropy a navázal úzké vazby s křesťany v Československu. Podílel se na organizaci mezinárodních setkání v Taizé a setkání mládeže, která se konají vždy na přelomu roku ve velkých městech Evropy. Společně s bratry navštěvuje představené křesťanských církví a každoročně se soukromě setkává i s papežem Františkem. Jeho koníčkem je hudba, složil některé ze známých kánonů Taizé.