3. 10. 2023
Litoměřický biskup JAN BAXANT letos oslavil půl století kněžství, 4. října to bude patnáct let od jmenování biskupem a 8. října slaví „přelomové“ pětasedmdesátiny. To je hned několik příležitostí k bilancování.
Do čtrnácti let, než jsem odešel na studia do Prahy, mě ovlivňovalo domácí prostředí. Přestože v Karlových Varech moc křesťanských rodin nebylo, my jsme vyrůstali jako křesťané a nestyděli jsme se za to. Když se nám někdo posmíval, považovali jsme to spíš za něco nóbl, že máme něco navíc než ostatní spolužáci.
V Karlových Varech byli kněží, kteří měli blízko k lidem. Konkrétní postavy si ale vybavím až z pozdějších let, když jsem byl v Praze jako student, třeba P. Jiřího Reinsberga. Chodil jsem téměř každý den do Týna na večerní mši sv., protože jsem bydlel kousek odtud na internátě. Vzpomínám také na P. Josefa Mixu nebo P. Jana Machače.
Otci po únoru všechno zabrali, takže já jsem už v hotelu jako moji starší sourozenci nevyrůstal. Otec se sice dál držel svého zaměstnání, ale samozřejmě už ne ve vedoucích funkcích, protože měl politické kaňky. Ráno odešel do práce a večer nebo v noci se vracel. Vždycky nám opakoval: „Děti, toto povolání nikdo nesmíte dělat!“ Mě to ale přitahovalo, mám rád kontakt s lidmi. S bratrem jsme taky dělali číšníky, abychom si vydělali na studia. Možná kdyby nebylo kněžství, v oboru bych zůstal.
Nevím, jestli jsem pohostinný, ale chtěl bych být. Otec nám vždycky říkal: „Dejte a bude vám dáno.“ Vůbec nemával Biblí, ale byla to jeho životní zásada. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že to opravdu tak je. To znamená: otevři své srdce a tvé srdce bude povzbuzeno, potěšeno a posilněno.
Vůbec ne, nechtěl jsem být knězem. Můj mladší bratr to odjakživa chtěl, ale já nikdy.
Doslova zlomilo. Po maturitě v roce 1968 jsem chtěl jít na architekturu, ale neudělal jsem zkoušky, protože jsem neuměl kreslit. Vzali mě na konstrukce a dopravní stavby na stavební fakultu. O prázdninách mi ale bratr řekl: „Prosím tě, když ty nepůjdeš z Varů na kněze, tak už nikdo.“ Na ČVUT jsem tedy nenastoupil a nakonec jsem šel do semináře.
Ano, litoval. Ze semináře jsem brzy odešel.
Doma jsme byli vychováváni v naprosté svobodě, nikdy jsme neměli nějakou „kázeňskou košili“. Když moji tři sourozenci studovali v Praze na vysoké a já na střední průmyslovce, maminka nám říkala: „Když přijedete z Prahy a jdete ke svatému přijímání, jsem naprosto klidná.“ Jenže v litoměřickém semináři v roce 1968 nás bylo v ročníku čtyřicet, bydleli jsme v prvním kanovnickém domě vedle katedrály, protože hlavní budova byla plná. Tekla tam jen studená voda, tři kohoutky, ale žádná koupelna. Topení bylo na uhlí a pro jídlo jsme jezdili do semináře. Prožíval jsem tam strašnou nesvobodu, jako když ptáčkovi přistřihnou křídla, nemohl jsem tu ztrátu svobody vydržet. V dubnu jsem odešel a opět jsem dělal číšníka. Krátce na to jsem si říkal: „Co jsem to udělal?“ Neměl jsem klid, jako kdybych Pána Ježíše zradil. Pak jsem se vrátil a pan biskup Tomášek mě nechal postoupit rovnou do druhého ročníku, ale musel jsem dodělat všechny zkoušky. Od té chvíle už jsem nelitoval.
Upřímně, nechci přehánět, ale kde jsem byl, tam jsem byl velmi rád. Být obyčejným farářem je krásné, protože je člověk v bezprostředním kontaktu s lidmi. Třeba u sv. Antonína v Praze se hodiny a hodiny zpovídalo, v neděli přišly i dva tisíce lidí. Služba generálního vikáře byla taky hezká, ale vlastně mnohem náročnější než biskupská. Můj kamarád P. Michal Slavík, svého času pražský generální vikář, mi řekl: „Generální za všechno může a nic nemůže.“ Plní vůli biskupa, ale na svou pěst nemůže dělat nic.
Ta je krásná, ale přece jen je člověk od lidí trochu vzdálený. Jak říkám, je to církevní papaláš, a vůči nim mají lidé rezervu. Já sám nesnáším papaláše. Je krásné, když víte, že se za vás celá diecéze modlí a kamkoliv přijedete, vás vítají a projevují nehranou náklonnost. Ale přece jen bezprostřední blízkost tu není a opravdu nevím, jak jí docílit.
Byl to pro mě šok, protože jsem určitě nebyl nejideálnějším kandidátem. Zprvu jsem si říkal, že mi pan nuncius chce popřát k šedesátinám, což taky udělal, ale zároveň mi oznámil jmenování.
Ne, to mě nenapadlo. Snad to není tajné, ale když mi pan nuncius na utajeném a neutrálním místě předal dopis, že mě papež jmenoval, tak jsem po chvilce řekl: „Pane nuncie, kvůli vám a kvůli papeži Benediktu XVI. to přijímám.“
Naštěstí si všechny tyto konsekvence člověk neuvědomí, jinak by se mohlo v hlavě odehrát leccos. Nevěděl jsem, co vlastně přijímám, jen to, že to nebude jednoduché, protože litoměřická diecéze byla jaksi ostrakizovaná. Ale poznal jsem, že je to nádherná diecéze a je tady spousta výborných lidí.
Co se týče hrozivých důsledků odsunu a vykořenění lidí, v tom jsme na Karlovarsku vyrůstali. Musím ale přiznat, že někdy mě chmury přepadají z pohledu na nás samotné. Ale pochopitelně nemohu nic kritizovat a už vůbec ne odsuzovat. Určitě na tom stavu mám nějaký podíl. Musím zpytovat především sám sebe, protože ne úplně vždycky jsem udělal všechno pro to, aby ten stav byl trochu lepší.
Takřka žádné předsudky tu nejsou, alespoň jsem žádné výrazné nepocítil. Že mě nějaký pomatenec chtěl zastřelit, to pomíjím. Není to tu beznadějné. Naopak jsem byl v poslední době opakovaně svědkem toho, že ta distance je jen námi zmiňovaná, ale ti lidé, které máme jakoby „na distanc“, k nám mají velmi blízko.
Že je nás málo, není tragédie. Máme ideální příležitost navazovat a prohlubovat osobní vztahy. Protože nás tu není tolik, máme na to kapacitu. Kdyby tady před dveřmi stálo tisíc lidí, tak nemohu s každým pohovořit, jak bych chtěl. Máme se věnovat každé lidské duši a tady to můžeme v reálu zkusit, opravdově a pořádně.
Benedikt XVI. říkal, že Charita je viditelná tvář církve, která může být laskavá, nebo zasmušilá. Anebo dokonce nelaskavá, jak to vidíme v různých jiných sociálních službách, ve zdravotnictví nebo na úřadech. Jsem vděčný Pánu Bohu a především zaměstnancům, protože většina z nich nejsou křesťané, ale přesto přirozeně působí křesťansky. Samozřejmě jsou rozdíly – všude jsou jen obyčejní a hříšní lidé, zkušení i nezkušení, pohotoví i nepohotoví. Ale myslím, že celkový obraz Charity je pozitivní.
Skutečně, je to tak. Kostely, které nepotřebujeme – jako že jich drtivou většinu nepotřebujeme – rádi darujeme. Především je nabízíme obcím, které mají mnohem větší možnosti je opravovat. Mnohdy to vítají, protože z toho prostoru mohou učinit kulturní zařízení a místo setkávání. Jak jsem nedávno řekl na setkání se starosty, kostel je dominantou, je to určité svědectví o obci, o lidech, kteří zde žijí.
Jsou to například biskupská gymnázia, církevní školky, základní školy, kde není nijak zvláštní křesťanské milieu, ale uchovávají si určitý subtilní křesťanský ráz. Máme zásadu, že nekádrujeme lidi, jestli jsou věřící nebo nevěřící. Máme jen určitou podmínku nebo žádost, že se musejí respektovat křesťanské zásady a hodnoty. Ne že by tam nebyly problémy, ale myslím, že o našich školách vypovídá fakt, že tam rodiče rádi hlásí své děti. Dokonce by tam přihlásili mnohem víc dětí, ale naše gymnázia mohou přijmout jen jednu třídu, uchazečů by měla na dvě.
Absolutně bych byl proti tomu. Je to nešťastné, je to segregace a děsivá protiinkluze.
Očekával jsem, že tady bude více povolání. Na začátku jsme si udělali pastorační prognózu na zhruba patnáct let. Uvažovali jsme tak, že personál bude stabilizovaný na plus minus 80 duchovních, protože v diecézi je kolem 80 pastoračních center. To se celkem daří, máme 250 zaměstnanců, z toho kněží je necelá stovka. Počítal jsem, že bude více mladé krve, ale jsou to spíše starší kněží, kteří zůstávají ve službě, zatímco někteří dokonce odcházejí. Ne ve velkém, ale když třeba z pěti nových kněží dva odejdou během pěti let, zabolí mě to. Analyzuji, čím to je. Musím taky říci, že jsem s nimi ne vždycky jednal tak, aby neodešli. Do duše člověka nevidíme a jakákoliv sebenepatrnější věc může kněze zranit, nebo naopak mu pomoci postavit se na nohy. A vyznávám, že v této věci mám dluhy.
Vidím to jako optimální východisko. Je to ideální šance pro to, aby kvalitní laici, to znamená charakterní, odolní a stateční lidé uchvácení pro Krista, dostali po nějakém vyškolení pověření od biskupa a mohli se ujmout farností. U nás se tak už v několika případech stalo. U jáhna přece jen pořád panuje takové povědomí, že je jakousi ozdobou oltáře. Má ale předávat evangelium, prezentovat ho svým životem a skutky. Toto všechno zvládne zastat ale i pověřený laik. Může křtít, oddávat, kázat – a nemusí kvůli tomu pět let po víkendech dojíždět na fakultu.
Ano, napsal, hned po Vánocích.
Protože nás letos končí hodně, odsouhlasili jsme v rámci ČBK směrnici pro emeritního biskupa. Ta říká, že nemá žít v rezidenci, pokud možno ani v diecézním městě. Někdo chtěl, aby nežil ani v diecézi, ale to nám přišlo kruté. Já jsem toho názoru, že je lepší opustit i diecézi, takže pokud mi to všechno vyjde, budu mimo litoměřickou diecézi. Nebudu ani cestujícím pomocným biskupem, i když neříkám, že už sem nikdy nepřijedu. Rád bych ale žil inkognito. Inspiroval mě Benedikt XVI., který říkal, že se bude modlit za církev, podporovat svého nástupce a připravovat se na smrt.
Pochopitelně mu řeknu základní věci, ale jinak nebudu nic radit a ovlivňovat. Mně taky nikdo nic neradil a bylo to dobře. Snad bych jen připomněl, jak je důležitý osobní kontakt s kněžími a spolupracovníky. KAREL PUČELÍK
JAN BAXANT se narodil 8. října 1948 v Karlových Varech, pochází ze šesti sourozenců. Od roku 1973 působil jako duchovní v Bystřici, Kolíně a v Praze u sv. Antonína v Holešovicích nebo u kostela Matky Boží před Týnem. Byl i rektorem Arcibiskupského semináře a mezi lety 2003 a 2008 generálním vikářem českobudějovické diecéze. Od roku 2008 je 20. litoměřickým biskupem.
Vydavatel: KatMedia s.r.o.
ISSN 0862-5557 (Print)
ISSN 2787-9593 (Online)
Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.
Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.
Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou
Nastavení souborů cookies
Soubory cookies jsou malé textové soubory, které se ukládají do vašeho zařízení při navštěvování webových stránek. Soubory cookies používáme k různým uživatelským, analytickým a marketingovým účelům (například pro zapamatování přihlašovacích údajů k vašemu účtu, apod.).
Své předvolby můžete měnit a odmítnout určité typy cookies, které se mají ukládat do vašeho zařízení. Můžete také odstranit všechny soubory cookie, které jsou již uloženy ve vašem počítači. Tím však můžete přijít o některé uživatelské vymoženosti našeho portálu.