Kristus nás ujišťuje, že pokoj je dar, který nám zanechává. On sám je jeho zdrojem. „Pokoj vám zanechávám, Pokoj vám dávám; Já nedávám tak, jako dává svět. Ať vaše srdce není neklidné ani zbabělé“ (J 14,27; podle francouzského překladu F. Boyera).

Přiznáme-li jeho slovům váhu, kterou si zaslouží, musíme věřit, že tento dar pokoje zůstává navzdory všemu zdání mezi námi. Kristus pak staví svůj způsob dávání pokoje do kontrastu se způsobem světa. Nakonec upozorňuje, že neklid a zbabělost nejsou s tímto darem v souladu. Žalmista popisuje pokoj jako dobro, které pěstují Pánovi učedníci: „Hledej pokoj a usiluj o něj“ (Ž 34,15). Jak budeme tento dar pěstovat my? Poslechněme si nejprve svatého Pavla:

„Povzbuzuji vás tedy já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví, snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,1).

Naši úvahu povede láska a pokora. Svatý Pavel byl vězněný pro Pána. Hlásal evangelium s okovy na nohou. Mnoho pronásledovaných bratří a sester je i dnes v podobné situaci. I my, kteří zatím žijeme ve svobodě, nejsme prosti okovů. Naše vězení je zlaté, nemá železné mříže. Je to vězení, kde nám pohodlí brání, abychom se angažovali a dávali sami sebe. Tyto mříže je obtížnější rozpoznat než otevřené nepřátelství. V těchto okovech a navzdory nim musíme přijmout své povolání a „zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“. Je tedy pokoj poutem? Jaká pouta dnes mohou šířit mír ve světě, v našich křesťanských společenstvích a v našich srdcích?

Současná problematika: tekutá společnost

Existuje mnoho relevantních analýz sociálních a kulturních kontextů, v nichž žijeme. Bylo by zjednodušující dívat se pouze na Západ: od Prahy po Istanbul, od Paříže po Dakar nebo Yaoundé, i v samotné Evropě panuje obrovská rozmanitost! Shrnu tyto analýzy slovy, která jsem převzal od sociologa Zygmunta Baumanna. Podle něj v západním světě žijeme v tzv. tekuté společnosti (resp. tekuté modernitě, což je Baumannův sociologický pojem k popsání soudobé společnosti a jejích změn – pozn. red.). Proč tekuté? Protože je to společnost bez referenčních bodů, bez struktury a konzistence. Právě z této tekuté společnosti pocházejí ti, kdo klepou na dveře našich klášterů a seminářů; právě v této tekuté společnosti žijí křesťané, jejichž víru a poslání musíme podporovat svou modlitbou a apoštolskou službou. Právě obyvatelé této tekuté společnosti mezi sebou válčí a zároveň touží po pokoji. Šířit Kristův pokoj… Od tohoto úkolu nás nesmí odvést nic: „ani soužení nebo útisk nebo pronásledování“ (srov. Řím 8,35), ani nostalgický pohled do minulosti, ani strach z budoucnosti, a hlavně ani to, co bych nazval pokušením mimetismu: pokušením přejímat to, co je trendem doby, co naši současníci schvalují, co považují za pravdivé a spravedlivé, pokud pro ně pojmy jako pravda a spravedlnost ještě něco znamenají.

V úvodu Řehole svatý Benedikt vyjmenovává takzvané „nástroje dobrých skutků“, postoje, které mají strukturovat každodenní život mnichů (je jich více než sedmdesát). Nalezneme mezi nimi: „Nemít v srdci lest. Nedávat falešné pozdravení pokoje. Neupouštět od lásky.“ Že bychom byli v pokušení dávat si „falešné pozdravení pokoje“ s tekutou společností, která postrádá tyto referenční body?

„Falešné pozdravení pokoje“, o němž mluví svatý Benedikt, to je pokoj bez konfliktu. Víte, o čem mluvím! V rodinách, v diecézích, nepochybně i v římské kurii, dokonce i v klášterech je těžké si porozumět. Představujeme si druhé spíše podle svého obrazu než podle obrazu Božího, který je plný zdravé rozmanitosti, bohatý na neočekávané. Bojíme se konfliktů. Společná rozmluva a naslouchání se pro nás stává něčím obtížným. Mlčíme a mlčky snášíme druhého. Jsme tak v pokušení ovládat, pohrdat druhým, žárlit jeden na druhého. Naopak pravý pokoj, který Kristus slibuje svým učedníkům několik hodin před tím, než se dobrovolně podstoupí umučení, se zdá být plodem vědomé konfrontace se zlem.

Kníže lži

Teď jdeme do úzkých. Při hledání onoho vzácného pokoje jsme narazili na slovo „lež“. Že by tudy vedla správná cesta, ony úzké dveře?

Chceme-li přijmout pokoj, který nám dává Kristus, a pěstovat ho mezi sebou, musíme se nutně konfrontovat s Knížetem lži. Všechny konfl ikty, válečné, politické, sociální i ty církevní, které rozvracejí naše křesťanská společenství, dokonce i naše vnitřní zápasy mají svůj původ i své rozuzlení v boji proti pýše, která sídlí v našich srdcích.

Lež vyvolává pýchu. Pravda je totiž taková, že jsme závislí na Bohu. Popírat to znamená překrucovat pravdu. Satan lhal našim prvním rodičům, aby je odvrátil od Boha. Cesta k pokoji bude vždy cestou pravdy, odhalením lží, bojem proti pýše.

Zkušenost potvrzuje, že ozbrojené konfl ikty, sociální konfl ikty, církevní konfl ikty i konfl ikty, které rozdělují nebo prostě oslabují naše křesťanská společenství, jsou vždy, alespoň částečně, důsledkem chování nebo volby, které nejsou v souladu s evangeliem. Přesto musíme uznat, že u kořene těchto konfliktů mohou být oprávněné příčiny. Ozbrojené konflikty a sociální konflikty jsou – nebo by měly být – motivovány zájmem o spravedlnost; církevní konflikty touhou hledat pravdu víry; konflikty ve společenstvích snahou loajálně se zapojit do „školy služby Pánu“. Jde nám přece o dobro. Ale do těchto spravedlivých pohnutek se vkradla jistá dávka tvrdosti, nepružnosti, sebelásky, dokonce pýchy. A dobrá vůle se hroutí. Zůstává jen hořkost a zklamání.

Prvním krokem je vrátit se k závislosti na Bohu. Pokoj je dáván Kristem, a proto i přijímán, a nikoli budován naší dobrou vůlí. Stále znovu zažíváme zkušenost Bábelu, kdy Nejvyšší hatí naše lidské snahy, které se snaží pyšně dosáhnout nebeského vrcholu. Mate naše jazyky tak, že si nerozumíme ani se navzájem neslyšíme, dokud se nevzdáme svých chytráckých a promyšlených řešení. Pak nám nezbude nic jiného než k němu křičet. Svatý Jan Zlatoústý to napsal velmi výstižně:

„Vlny jsou prudké, vlnobití strašné, ale my se nebojíme, že nás moře pohltí, protože stojíme na skále. (…) Kristus je se mnou: čeho bych se bál? I kdyby se proti mně zvedly mořské vlny nebo hněv mocných, to vše je nicotné jako pavučina.“ To je výmluvný obraz. V těch nejtvrdších konfliktech, v těch nejhlubších neshodách a nejbolestivějších nedorozuměních nám Kristus podává ruku, jako Petrovi v bouři: „Ty malověrný!“ (Mt 14,31). (…)

Budovat komunity, kde může vzkvétat pokoj

Naším úkolem je tedy budovat ve světě ostrůvky lásky, kde může vzkvétat pokoj. Svatý Pavel nám připomíná, že Bohu se zalíbilo smířit všechny lidi skrze Krista tím, že „jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj“ (Kol 1,19-20). Z této krve povstala církev, a právě v církvi přijímáme Kristovy dary.

Budovat v dnešní době živé komunity, to je otázka života a smrti, protože ani ti, kteří jsou povoláni za údy Kristova těla, v sobě většinou nenesou – kvůli naší tekuté společnosti – vnitřní struktury, které potřebují, aby vytrvali až do dne, kdy začnou zakoušet Boží dary. Zejména pokud jsou mladí, žízní po těchto strukturách, byť si to třeba plně neuvědomují. Je na nás, abychom vytvářeli společenství, v nichž naleznou lásku a pravdu, které potřebují. Je to palčivá povinnost.

Pokoj buduje – nebo spíš přijímá – každý ve svém vztahu s Pánem a každý ve svém vztahu s druhými. Ani jeden z těchto dvou aspektů nesmí chybět. „Kdo říká: ‚Miluji Boha‘, a nemiluje svého bratra, je lhář“ (1 J 4,20). Zase jedna lež… Bez vztahu s Pánem není mezi námi možný žádný pokoj, protože pokoj dává jen on. Jakmile tento pokoj přijmeme, předáváme ho druhým a ti ho zas dávají nám. Tato výměna dává vzniknout křesťanskému společenství jako nástroji pokoje.

Matka pokoje

V opatství Nový Dvůr, které je poznamenáno okamžiky krize tak jako všechna křesťanská společenství, jsem mezi bratry, kteří vytrvale procházejí dlouhou pouští, zaznamenal pozoruhodný rozkvět mariánské zbožnosti. Tato proměna jejich vnitřního života se stala znamením doposud vzdáleného znovuzrození a nadcházejícího vnitřního upokojení. Pokoj, který dává Theotokos… Potřebuje mnich, muž, dokonce i dospělý člověk matku? Není snad sama Theotokos matkou církve? Jak zajistit, aby tento mateřský charakter zůstal živý v církvi, kterou Písmo nazývá „nevěstou“ (srov. Ef 5,32; 2 Kor 11,2; Zj 19,7 a 21,2 a ve Starém zákoně Iz 54,5 a 62,4-5, nemluvě o Písni písní), v církvi, jejíž hlavou je Kristus a jejímiž služebníky jsou muži po vzoru Krista? Odpovědi neznám, ale musíme je hledat.

„Tekutá společnost“ nahradila obraz matky ideálem ženy „osvobozené“ od mateřských povinností a obraz otce devalvovala takovým způsobem, že muž už dobře neví, jaká je jeho role. Aby každý mohl přijmout Kristův pokoj, potřebujeme společenství, kde je otcovství a mateřství živé. Společenství synů a dcer, dětí Otce a dětí Panny v životě milosti. Záměna pohlaví je válka – založená na lži – vedená „tekutou společností“ proti křesťanskému zjevení.

Podle svatého Augustina získá současný svět znovu „klidné spočívání v řádu“ jen tehdy, přijme-li pokoj, který mu daroval Pán. Muži a ženy, stvoření k obrazu a podobě Boží, mají povolání zapojit se společně do tohoto boje v křesťanských společenstvích, jejichž posláním je stát se školami lásky v pravdě. Tam se budou rozvíjet lidé, kteří „z lásky k Bohu přivádějí všechno zpět k Bohu“ a kteří jsou „sjednoceni ve svých žádostech“, jak napsal svatý Tomáš Akvinský. Řecké „monos“, z něhož pochází slovo „mnich“, odkazuje právě na toto sjednocení. Každý životní stav ho dosahuje svým vlastním způsobem.

Náš Pán vstoupil do Večeřadla, aby uklidnil bezradné učedníky. Pak zmizel, zanechal jim náročné poslání a přislíbil jim svou přítomnost, dnes i zítra. „Pokoj vám.“ Když biskup Mistrovými slovy zahajuje eucharistickou slavnost, zastává svou roli apoštola. Vyzývá pokřtěné, shromážděné ve společenství, aby přijali pokoj a nabídli ho světu, který po něm žízní. Tento dar přijatý ve víře je něčím, co můžeme občas zakusit. A tato zkušenost odkrývá v tekutých pískách pouští, jimiž procházíme, oázy pokoje, které zase zpětně podporují naši vytrvalost. Poslední slovo přenechme mnichovi, svatému Janu Klimakovi:

„Na pergamen naší modlitby napišme především upřímné díky. Za druhé vyznání svých vin a hluboce procítěnou lítost duše. Potom předložme svou prosbu Králi světa.“

Díky za darovaný pokoj, lítost nad pokojem, který jsme zničili, prosbu o pokoj znovu přijatý.

Opat trapistického kláštera v Novém Dvoře Dom Samuel tuto přednášku pronesl v pátek 22. září v maďarském benediktinském opatství Pannonhalma. Kráceno.