Lze se bránit vůči agresi také uměním?

Důležité je, abychom vůči projevům agrese nebyli pasivní. Je třeba se jim postavit všemi dostupnými prostředky, poukázat na ni, pojmenovat ji, předložit její podoby a hodnotit dopady. Právě lhostejnost mezi lidmi nahrává tomu, aby se zlo a agrese mohly rozšiřovat dál. Naší „zbraní“ v tomto boji je právě umění. Domnívám se, že umění jako tvořivý, ušlechtilý a vznešený lidský projev může představovat protilehlý pól agrese, která přestavuje tendence nízké a destruktivní. Umění a angažované umění beru především jako nástroj komunikace. Umělecké formy představují svébytný jazyk, s jehož pomocí lze vyjádřit jinak obtížně formulovatelné myšlenky a souvislosti.

Jak soubor snímků talentovaných Ukrajinců vznikl?

V rámci našeho ateliéru Fotografie a nová média dlouhodobě preferuji projektový způsob výuky. Spolu se studenty objevujeme, rozkrýváme a hodnotíme různá kulturní, společenská a historická témata. Studenti současně získávají zkušenosti a poznatky z oblasti technologie, teorie a historie fotografie a umění. V rámci výuky mluvíme o významných událostech, o tom, co se děje kolem nás. Samozřejmě také o válce na Ukrajině a jejích dopadech. Získali jsme dojem, že prvotní vlna solidarity a odhodlání pomáhat v naší společnosti postupně opadá a mezi lidmi se objevuje názorové štěpení. Rozhodli jsme se proto, že budeme fotografovat ukrajinské spolužáky, kteří se vzdělávají v různých oborech na ZUŠ v Uherském Hradišti. Mladí talentovaní čeští studenti měli fotografovat mladé talentované Ukrajince. Tím jsme chtěli ukázat, že jsou stejní jako my. Že se chtějí také vzdělávat, touží po smysluplné budoucnosti, kde mohou uplatnit svůj talent a dovednosti.

Jakou roli v celém projektu sehrála uherskohradišťská Charita?

Záhy jsme zjistili, že počet ukrajinských spolužáků ze ZUŠ v rámci hudebního, výtvarného a tanečního oboru není dostačující. Proto jsme se obrátili s prosbou o pomoc na uherskohradišťskou Charitu. Její pracovnici Lucii Ševčíkovou spolu s ukrajinskou kolegyní Galynou Kožedubovou nápad zaujal, a tak vznikla naše spolupráce. Obě oslovily s výzvou k možnosti portrétování ukrajinské rodiny, matky s dětmi pobývající dočasně v regionu. Přihlásila se řada mladých talentovaných ukrajinských studentů, hudebníků, tanečníků a sportovců.

Bylo těžké holky a kluky z Ukrajiny k focení přemluvit?

Myslím, že účast v projektu vzali jako svou morální povinnost, jako příležitost pomoci své vlasti. Přemlouvání rozhodně nebylo třeba. Samozřejmě zde sehrál svou roli ostych a tréma. Ta byla na obou stranách, u modelů i fotografů. Studenti kromě fotografování zaznamenávali s portrétovanými Ukrajinci také rozhovory o jejich vztahu k oblasti zájmu, úspěších, ale i okolnostech jejich cesty z Ukrajiny k nám. Často jde o velmi silné příběhy, které pro naše studenty znamenaly přímý kontakt se skutečnou realitou války.

V čem spočíval váš odborný dohled?

Jsem součástí týmu. O všech okolnostech spolu před začátkem focení mluvíme, pečlivě plánujeme. Spolupracovali jsme jako tým i ve spojení s pracovnicemi Charity Uherské Hradiště, které řešily produkční stránku, organizaci focení a komunikaci s modely. Fotili jsme v průběhu tří dnů, kdy souběžně na jednom místě probíhala příprava modelů, v ateliéru se fotilo a v další učebně ve škole probíhaly záznamy rozhovorů. Pobýval jsem především v ateliéru, radil s kompozicí a choreografiemi jednotlivých záběrů.

Co tento projekt dal jeho autorům?

Osobní, bezprostřední setkání s podobně starými vrstevníky, kteří v sobě nesou zkušenost s něčím tak nepředstavitelným, jako je válka. Pro většinu mých studentů to byla první příležitost otevřeně o tom všem mluvit. Z ukrajinské strany jsem si všiml, že je naplňuje náš zájem a příležitost vytvořit pomocí výstavy otevřený dialog s veřejností. Nebyla to ale jen výstava. Spolupracovali jsme například při veřejné prezentaci tohoto projektu na jevišti v kině Hvězda v Uherském Hradišti, kdy se ukrajinští modelové představili jako snaživí, cílevědomí a pracovití mladí lidé, kteří touží po smysluplné budoucnosti. Bylo to nesmírně silné a dojemné. Zejména taneční vystoupení dvanáctileté vícenásobné mistryně Ukrajiny a držitelky řady mezinárodních ocenění v estetické gymnastice Kateryny Mankové ze Sumy. Předvedla na pódiu choreografii secvičenou s dalšími třemi kolegyněmi, které ale byly pouze na projekci promítané na plátně v pozadí. Video bylo pořízeno na jednom z jejich posledních vystoupení na soutěži v Dnipru. Kateryna s nimi v té době zcela ztratila kontakt.

Jaký postřeh si odnášíte vy osobně?

Někdy mě přepadá smutek, že názory a vůle jednotlivce v globalizované společnosti mají jen malou váhu. Uvědomuji si ale, že je nesmírně důležité neustále vytvářet protiváhu konzumu, populismu a lhostejnosti. Toho je možné dosáhnout jedině svojí snahou být vzdělanou společností, která zná vlastní historii, pěstuje tradice, uznává individualitu a současně je tolerantní k názorům jiných. Proto mám nesmírnou radost, že tímto souborem portrétů můžeme divákům v mozaice výpovědí a osobních prožitků nabídnout významné poselství a zkušenost společně prožitou nejmladší generací Čechů a Ukrajinců.

Výstava fotografií My a oni - mladí talentovaní Ukrajinci bude k vidění ve dnech od 9. do 29. října ve vestibulu Národní technické knihovny v Praze 6 - Dejvicích.