Nejsme v centru Ostravy ani nekráčíme naleštěným bulvárem, jsme v tzv. sociálně vyloučené lokalitě. Když přijdete blíže a zazvoníte na označený zvonek, přijde vám otevřít sympatická blondýnka. Je to jedna ze sociálních pracovnic sociálně aktivizační služby Diecézní charity ostravsko-opavské, která v lokalitě působí už 11 let. Málokdo si pod oficiálním názvem představí, že hlavním posláním této charitní služby je podpora místních potřebných rodin s dětmi. Kromě milých sociálních pracovnic se tady navíc můžete setkat s příběhy, u kterých byste šťastný konec spíše nečekali. „Víte, vím, jaké to je,“ říká třicetiletá Monika, maminka pěti dětí, která žije v Kunčičkách už pátým rokem. „Od mala mám zažité, že se o mě mamka nestarala, v sedmi letech jsem věděla, co je uvařit a vyprat, chvíli se o mě starala babička, ale pak jsem skončila v dětském domově. I proto jsem se chtěla o Evičku postarat. S její matkou jsem se znala ještě dříve, než se malá narodila, neměly kde bydlet,“ uvádí nás do drsného příběhu.

Zjistila totiž, že o malou Evičku její maminka nepečuje, nedává jí jíst, místo kočárku ji nosí v tašce.

Matku hledala policie

„Svěřila jsem se s tím sociální pracovnici Charity, se kterou jsem dlouhodobě spolupracovala. Matku začala hledat policie, a když ji a půlroční Evičku našli, měla malá rozbitou hlavu, byla špinavá a podvyživená. Matka skončila za těžké zanedbání péče ve vazbě a já jsem si se souhlasem odboru sociálně-právní ochrany dětí vzala Evičku do péče,“ vypráví Monika.

Teď už nemám děti dvě, ale pět

Čtrnáct dní s ní strávila v nemocnici, Evička měla podrážděný žaludek, protože k jídlu dostávala do té doby jenom sunar se studenou vodou. Operace poraněné hlavičky naštěstí nebyla třeba. Ze začátku to bylo náročné, protože do té doby neabsolvovala žádné vyšetření ani očkování, to všechno musela Monika zařídit.

„Pracovnice Charity mi pomohla s hledáním lékařů a také při sepsání žádosti o svěření Evičky do pěstounské péče, doprovodila mě na jednání u soudu a byla mi oporou. Když pak moje kamarádka onemocněla, s manželem jsme se rozhodli, že se postaráme i o její dvě děti. Vždycky mi říkala, že kdyby se něco stalo, tak jedině mně by je dala, abych se o ně postarala. Tak teď už nemám děti dvě, už jich mám doma pět. Teď nás čeká hledání většího bytu, děti už potřebují svoje a chtěla bych Evičku adoptovat, jsem moc ráda, že ji mám, už bych ji nedala,“ uzavírá své vyprávění.