Poslední období přineslo smutné zprávy v odchodu hned několika výrazných žen spojených s disentem a osobní odvahou před rokem 1989. Jména jako Dana Němcová, Juliana Jirousová a naposled i Otta Bednářová. Její osud ilustruje mnoho proměn v naší zemi po roce 1945, zároveň je síla tohoto osudu mnohem více než pouhou ilustrací.

Na počátku je život mladé idealistky, která se angažuje v komunistické straně a svou prací chce podporovat budování lepšího světa. Je to celá generace mladých, kteří uvěřili, aby později velice rychle vystřízlivěli, a nakonec se dostali v 70. letech i do řad disentu. Otta Bednářová začíná pracovat v rozhlase a poté přechází do televize. Během 60. let pak patří k zakladatelkám investigativní žurnalistiky v Československu, kdy se zaměřuje na společenské problémy a otevřeně se snaží popisovat to, co nefunguje.

Proslulou se stala například reportáž z roku 1964 s názvem „Volba povolání“. Nezabývala se zde tím, zda je potřeba mít takové či onaké profese, ale poukázala na nesmyslná politická kritéria, která v tomto případě neumožnila studovat nadané dívce, protože byla ze sedlácké rodiny. Zlomem byla okupace roku 1968, kdy následně odmítla revidovat svůj kritický postoj, byla vyhozena z televize a opouští i komunistickou stranu. Již v té době má velké zdravotní problémy a musí se následně živit jako šatnářka, uklízečka apod. Na počátku 70. let jí je přiznán invalidní důchod, který jí však po letech režim zase odebral.

Mezi prvními signatáři Charty 77

Nechce však zůstat stranou i přes tyto všechny problémy, zapojuje se do aktivit samizdatové literatury a díky společenství lidí kolem Ludvíka Vaculíka, Václava Havla či Jana Vladislava se stala přirozenou součástí disentu. Patřila mezi první signatářky Charty 77, a když se režim pustil do prvních perzekucí, vzniká Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), kde najde Otta Bednářová svoji další roli. Součástí jejího života se tak staly domovní prohlídky, sledování, odposlechy. Nesmíme přitom zapomenout, že sama vychovávala dva syny, Jana i Jiřího, kteří se také stali terčem perzekucí, a nakonec skončili v rámci akce Asanace po roce 1982 v emigraci.

Jak důležité je pomáhat druhým

Pro komunistický režim byl VONS v mnohém nebezpečnější než samotná Charta 77 a v roce 1979 proběhl politický proces, ve kterém byla i Otta Bednářová odsouzena na tři roky do vězení. Ona sama na to vzpomínala následovně: „Věděla jsem, že budu odsouzená, protože to jinak nemohlo dopadnout. Ale věděla jsem taky, že moji synové dál pokračují v té činnosti chartistický, protože jsem je znala a protože už to byli dospělí lidi, to nebyly děti, to byli dospělí lidi, kteří podepsali Chartu a pracovali pro Chartu. A tak jsem věděla, že v té činnosti budou pokračovat.“

Ve vězení se radikálně zhoršil její zdravotní stav a po domácím i zahraničním tlaku byla v roce 1980 podmínečně propuštěna, ale i nadále byla pod tlakem Státní bezpečnosti, která ji několikrát zadržela. Nikdy však neuhnula ze své cesty přesně podle titulku tohoto článku, který je jejím výrokem: „Pravdivost ve všech situacích.“ I přes odchod synů, kdy nepředpokládala, že je kdy v životě ještě uvidí, pokračující zdravotní problémy, neustálou perzekuci, zůstala pevnou a čistou osobností. Zároveň si v sobě nesla celoživotní vědomí důležitosti pomoci ostatním, což ostatně projevila i po roce 1989, kdy se podílela na vzniku Výboru dobré vůle Olgy Havlové.

O její možná až přehnané sebekritičnosti pak svědčí i konkrétní situace ve chvíli, kdy měla být prezidentem Václavem Havlem vyznamenána. Napsala tehdy dopis v tom smyslu, že si vyznamenání nezaslouží, že v životě byly okamžiky, kdy zklamala, čímž myslela někdejší členství v KSČ… Každopádně v roce 1997 byla nakonec vyznamenána Řádem T. G. M. III. třídy.

Otta Bednářová odešla, a není to jen odcházející symbol disentu. Je to i nadále živý osud, osud s odkazem vnitřní pravdivosti, síly a odhodlání, které zůstávají neoblomné i vstříc perzekuci.