Pokud by se nás někdo, kdo nevyrůstal v křesťanském prostředí, zeptal, jaký je vlastně význam tohoto slovního spojení, co bychom mu odpověděli? Každý nejspíš podle sebe, na základě svých představ, zkušeností a znalostí. Nebeské království není vůbec snadné téma. Pro leckoho je to pojem nejasný a mlhavý. Odborníci si nad ním lámou hlavu dodnes. Byly o něm popsány tisíce stránek. Ale nemělo by nás to překvapit, vždyť ani Ježíšovi nejbližší učedníci na tom nebyli o moc lépe. Už na začátku Skutků apoštolů stojí, že Ježíš se po svém ukřižování a vzkříšení apoštolům „dával po čtyřicet dní spatřit a učil je o království Božím“ (srov. Sk 1,3).

Řeč obrazů a metafor

V originálních textech evangelií je pro Boží království vyhrazen termín basileia. Jde o řecký ekvivalent hebrejského malkut (případně aramejského malkuta). A lze ho vykládat dvojím způsobem: buď jako „království“, ve smyslu místa nebo prostoru, nebo jako „kralování“, „panování“, tentokrát ve smyslu dění. Možná nás zarazí, proč se v synoptických evangeliích někde setkáváme s variantou „Boží království“, zatímco jinde „nebeské“? Významově jsou tyto tvary zcela totožné, nicméně „nebeské království“ se vyskytuje především u Matouše, který své evangelium psal pro křesťany obrácené ze židovství. Ti totiž mnohem citlivěji reagovali na zacházení s Božím jménem.

Sám Ježíš Boží království nikde přesně nedefinuje. Hovoří řečí obrazů a metafor. Leckterá jeho podobenství začínají obratem: „království nebeské je jako...“. Především však své posluchače ujišťuje, že nebeské království je už blízko, téměř na dosah ruky, a taky že by měli změnit způsob myšlení – obrátit se. S jeho příchodem si (podobně jako my) spojovali svá vlastní očekávání, touhy a ambice. Věřili, že Ježíš je ten, kdo má osvobodit zemi od římského jha a ukončit vládu nenáviděné herodovské dynastie: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael...“ (Lk 24,21).

V souvislosti s nebeským královstvím se také často zmiňuje časové napětí mezi „už ano“ a „ještě ne“, přiblížilo se, přichází a už tu je, ale ještě ne v plnosti (podrobněji o tom píše níže Josef Prokeš). O tom, že už je tu přítomné, ujišťuje Ježíš: „Jestliže vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království“ (Lk 11,20). Avšak ono „ještě ne“ není důsledkem nějakého Božího otálení, ale malé ochoty k obrácení, lhostejnosti k údělu lidí, kteří na tomto světě strádají, sobectví a nelásky z naší strany. Možná i proto si často představujeme nebeské království jako něco doposud velice vzdáleného, za hranicemi našeho času a prostoru, co se uskuteční až po skonání věků. „Království, o kterém Ježíš mluví a které máme jako jeho učedníci vyprošovat, nemáme očekávat až na onom světě nebo jen v hloubi duše. To bychom zdeformovali Ježíšovu zvěst o Božím království. Boží království chce začít zde a dnes.“ (Gerhard Lohfink)

Nebeské království lze na druhou stranu chápat i tak, že ho ztotožníme se samotným Ježíšem, neboť v jeho osobě de facto splývá obsah i nositel poselství (zvěstovatel je zároveň i zvěstovaným). Podobně tomu rozuměl velký teolog třetího století Órigenés, který přišel s termínem autobasileia. Hledáme-li tedy království Boží, musíme hledět na Ježíše, neboť ono se děje v jeho blízkosti.

Obětovat mu všechno

U Matouše můžeme narazit na jednu záhadnou větu. Říká, že „království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají“ (srov. Mt 11,12). Ano, myšlenka nebeského království bývala v minulosti častokrát „znásilňována“. Zvlášť když lidé zapomněli, že se jedná především o Boží záležitost a místo toho si vytvořili její světské napodobeniny. Šlo hlavně o všelijaké politické utopie, které milionům lidí připravily „peklo na zemi“. Na podobně nebezpečné manipulace v duchovní oblasti upozorňuje v tématu i P. Zdeněk Jančařík.

Ale je možný i pozitivnější výklad této věty: člověk by měl – navzdory selháním, limitům a překážkám – doslova „umírat touhou“ po nebeském království. Hledat ho s plným nasazením a odhodláním. Obětovat mu všechno... Stejně jako onen obchodník v Ježíšově podobenství, který když objevil drahocennou perlu, šel, prodal všechno, co měl, a tu perlu koupil (srov. Mt 13,46).