Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Téma|Jsou místa, kde je vám dobře

Obsah:

Úvod Téma

Jsou místa, kde je vám dobře

1. 8. 2023

Tisk

„Těšíme se na sobotu / na zahradu na setkání. / Ale tolik hustých plotů / tolik závor v bráně brání,“ začíná Bohuslav Reynek svou báseň o touze po setkání s blízkými a uzavírá ji slovy: „Vrátíme se. Sami. Domů.“ Ale máme se kam vracet? Víme, kde je náš domov? Nebo jich máme víc?

image:Image Jsou místa, kde je vám dobře
Tady jsem doma já. A kde jste doma vy? Snímek Pexels

Když nedávno zemřel jezuita a bývalý exulant P. Petr Kolář, jeho přítel, evangelický duchovní Miloš Rejchrt v promluvě při jeho pohřbu zmínil, že po návratu do vlasti po pádu komunismu se zde P. Kolář míjel s českou mentalitou i s převládajícím stylem české zbožnosti. „Asi nejvíc se cítil doma v Paříži, v jezuitském Centre Sevres,“ uvedl Rejchrt místo, kde předtím český jezuita dlouho působil a kde se cítil mezi svými.

Naopak nedávno zesnulý spisovatel Milan Kundera, který tématu ztráty domova věnoval knihu Nevědomí a převážnou část života strávil právě v Paříži, kde dosáhl světového věhlasu, si nakonec přál spočinout doma v rodném Brně, kam se myšlenkami často vracel. Jak je to tedy s tím naším domovem? Co ho určuje?

Zasuté vzpomínky

„Pro většinu lidí je to jednoduchá otázka: doma jsou tam, kde se narodili a kde po většinu života žili. Ale člověk, kterého osud už v mládí odvane do světa a do kraje svého dětství se vrací až na stará kolena, se sám sebe často ptá: Kde jsem doma?“ uvažoval o domově jiný exulant a kněz Karel Fořt, který v červenci 1950 utekl před komunisty za hranice, aby kus života strávil na africké misii a většinu dalšího pak v Mnichově, kde duchovně pečoval o své krajany. Když po pádu komunismu přejížděl hranice směrem do Česka, říkal, že jede domů. A když se vracel do Mnichova, říkal zase, že se z vlasti vrací domů. „Domov totiž může být i tam, kde má člověk nějaký úkol,“ vysvětloval. Právě to byl případ dalších kněží exulantů, kteří našli v cizině svůj druhý domov – jak přibližuje na následující straně Zdeněk A. Eminger. A připomíná i dimenzi domova na věčnosti, k němuž všichni bez rozdílu směřujeme.

Je krásné, když člověk může zavítat na místa, kde běhával jako dítě, kde měl kamarády, kde se cítil v mládí doma. „Najednou se v člověku vynořují nejrůznější vzpomínky, které v něm byly do té doby zasuty. Na druhé straně tento svět nenávratně mizí,“ přemítal zmíněný P. Fořt. „Lidé a krajina, která jimi byla kdysi zabydlena, je nyní už mrtvý svět – zůstávají jen střípky, které tu člověk ještě nachází. Zbývají jen vzpomínky. Ale v nich jsou skryty duchovní kořeny, které časem nabývají na stále větším významu, poněvadž člověk zjišťuje, že z nich vyrůstal, žil a nyní se k nim vědomě opět vrací – doceňuje jejich význam, ujasňuje si některé věci a snaží se konec svého života na tyto kořeny znovu naroubovat. A to platí i o náboženském životě,“ vysvětloval ve vzpomínkové knize Život voněl člověčinou (KNA 2007).

Skryty duchovní kořeny

Právě o tomto doceňování duchovních kořenů, které souvisí se vztahem člověka k okolnímu světu, rozmlouváme s básníkem a spisovatelem Miloše Doležalem. Jsou pak konkrétní domovská místa, kde vám bylo kdysi dobře a jejichž obraz si nesete v sobě po celý život, ať jste kdekoli. Například pro kardinála Špidlíka to byl potok Bělá v rodných Boskovicích, který tekl za jejich chalupou: k němu se chodili každé ráno a večer umývat a tam jako kluk sedával nad potokem na větvi střemchy. „Když jsem se po letech brouzdal v písku u Mississippi v americkém St. Paul, vytanuly mi na mysli všechny vzpomínky na potok Bělá... Domov a cizina se u mne nestavěly proti sobě, ale nějak se vzájemně proplétaly a doplňovaly,“ vzpomínal.

U jiného může být tím potokem třeba jen obyčejná lísková houština, u níž si jako dítě často hrál a které věnoval polský básník a nobelista Czesław Miłosz verše: „Nepoznáváš mne, ale vždyť to jsem já, ano ten / kdo vyřezával tvé hnědé pruty na luky / jednoduché a střelhbité v šípech mířených na slunce. / Rozrostla ses, tvůj stín se zvětšil, nasazuješ nové výhonky. / Škoda, že už nejsem oním chlapcem, / leda bych si uřízl klacek, jak vidíš, chodím o holi.“ A máte nějaké takové místo i vy?

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou