Když nedávno zemřel jezuita a bývalý exulant P. Petr Kolář, jeho přítel, evangelický duchovní Miloš Rejchrt v promluvě při jeho pohřbu zmínil, že po návratu do vlasti po pádu komunismu se zde P. Kolář míjel s českou mentalitou i s převládajícím stylem české zbožnosti. „Asi nejvíc se cítil doma v Paříži, v jezuitském Centre Sevres,“ uvedl Rejchrt místo, kde předtím český jezuita dlouho působil a kde se cítil mezi svými.

Naopak nedávno zesnulý spisovatel Milan Kundera, který tématu ztráty domova věnoval knihu Nevědomí a převážnou část života strávil právě v Paříži, kde dosáhl světového věhlasu, si nakonec přál spočinout doma v rodném Brně, kam se myšlenkami často vracel. Jak je to tedy s tím naším domovem? Co ho určuje?

Zasuté vzpomínky

„Pro většinu lidí je to jednoduchá otázka: doma jsou tam, kde se narodili a kde po většinu života žili. Ale člověk, kterého osud už v mládí odvane do světa a do kraje svého dětství se vrací až na stará kolena, se sám sebe často ptá: Kde jsem doma?“ uvažoval o domově jiný exulant a kněz Karel Fořt, který v červenci 1950 utekl před komunisty za hranice, aby kus života strávil na africké misii a většinu dalšího pak v Mnichově, kde duchovně pečoval o své krajany. Když po pádu komunismu přejížděl hranice směrem do Česka, říkal, že jede domů. A když se vracel do Mnichova, říkal zase, že se z vlasti vrací domů. „Domov totiž může být i tam, kde má člověk nějaký úkol,“ vysvětloval. Právě to byl případ dalších kněží exulantů, kteří našli v cizině svůj druhý domov – jak přibližuje na následující straně Zdeněk A. Eminger. A připomíná i dimenzi domova na věčnosti, k němuž všichni bez rozdílu směřujeme.

Je krásné, když člověk může zavítat na místa, kde běhával jako dítě, kde měl kamarády, kde se cítil v mládí doma. „Najednou se v člověku vynořují nejrůznější vzpomínky, které v něm byly do té doby zasuty. Na druhé straně tento svět nenávratně mizí,“ přemítal zmíněný P. Fořt. „Lidé a krajina, která jimi byla kdysi zabydlena, je nyní už mrtvý svět – zůstávají jen střípky, které tu člověk ještě nachází. Zbývají jen vzpomínky. Ale v nich jsou skryty duchovní kořeny, které časem nabývají na stále větším významu, poněvadž člověk zjišťuje, že z nich vyrůstal, žil a nyní se k nim vědomě opět vrací – doceňuje jejich význam, ujasňuje si některé věci a snaží se konec svého života na tyto kořeny znovu naroubovat. A to platí i o náboženském životě,“ vysvětloval ve vzpomínkové knize Život voněl člověčinou (KNA 2007).

Skryty duchovní kořeny

Právě o tomto doceňování duchovních kořenů, které souvisí se vztahem člověka k okolnímu světu, rozmlouváme s básníkem a spisovatelem Miloše Doležalem. Jsou pak konkrétní domovská místa, kde vám bylo kdysi dobře a jejichž obraz si nesete v sobě po celý život, ať jste kdekoli. Například pro kardinála Špidlíka to byl potok Bělá v rodných Boskovicích, který tekl za jejich chalupou: k němu se chodili každé ráno a večer umývat a tam jako kluk sedával nad potokem na větvi střemchy. „Když jsem se po letech brouzdal v písku u Mississippi v americkém St. Paul, vytanuly mi na mysli všechny vzpomínky na potok Bělá... Domov a cizina se u mne nestavěly proti sobě, ale nějak se vzájemně proplétaly a doplňovaly,“ vzpomínal.

U jiného může být tím potokem třeba jen obyčejná lísková houština, u níž si jako dítě často hrál a které věnoval polský básník a nobelista Czesław Miłosz verše: „Nepoznáváš mne, ale vždyť to jsem já, ano ten / kdo vyřezával tvé hnědé pruty na luky / jednoduché a střelhbité v šípech mířených na slunce. / Rozrostla ses, tvůj stín se zvětšil, nasazuješ nové výhonky. / Škoda, že už nejsem oním chlapcem, / leda bych si uřízl klacek, jak vidíš, chodím o holi.“ A máte nějaké takové místo i vy?