Nelichotivým zjištěním posledních let je, že členové vlád stále více připomínají ne politiky, nýbrž účetní. Hovoří o kondici veřejných financí, o dluzích či o ratingu, abstrahují ale od rozvoje společnosti a životní úrovně obyvatel. Proto se i konsolidační balíček Fialova kabinetu podobá spíš polovičatě poskládané mozaice, do níž byla sklíčka vybírána tak, aby nikomu příliš nevadila, než strategicky pojatému komplexu opatření, která by do sebe zapadala jako kolečka švýcarských hodinek. Spousta lidí ani neví, proč jsou na ně reformní „morové“ rány sesílány. Slýcháme jen slogany o nutnosti…