V dějinách vztahu Boha a člověka rozpoznáváme, že Bůh není věčnou samotou, že dokonce ani nemůže být jedinou osobou. Protože tím, jak se v dějinách zjevuje navazováním svobodných vztahů s člověkem, ukazuje zároveň i to, že Bůh sám v sobě musí být vztahový. Jeho vztahy navenek jsou projevem jeho niterných vztahů. Bůh vstupuje do vztahů z lásky, a tedy svobodně – a svobodu odpovědi člověku také ponechává. Protože mu jde o odpověď lásky. Dokonce platí, že vykoupení a spása je vlastně v plném slova smyslu osvobozením člověka. Svobodu můžeme uplatnit v daru lásky. A v daru své svobody z lásky…