Už jsme někdy vědomě dopustili, aby trpěl někdo, koho máme rádi? Zní to hrozně, ale děláme to: přiděláváme druhým práci, posíláme je k zubaři, povzbuzujeme je, aby skládali zkoušky apod. Dopouštíme to, když jim to z našeho pohledu pomáhá k lepšímu či naplněnějšímu životu. Jak je to ale u Boha Otce, který dopustí smrt Syna? Láska přeje druhému štěstí a naplnění, jen opičí láska by se však snažila ho obojím „zahrnout“ zvenku. Druhý člověk je tu totiž také k tomu, aby miloval, čili aby se do lásky aktivně zapojil a nebyl jen jejím pasivním příjemcem. U Božího Syna to platí ještě výrazněji –…