Na 700 stran textu, přes 40 autorů, 260 osudů a více než 200 fotografií - je oněch patnáct let práce přiměřených?

Nesporně ano. Prvních asi pět let si vyžádal výzkum, administrativa, včetně veškerého účetnictví. Především díky podpoře Ackermann-Gemeinde, zejména pana Franze Olberta a Mons. Antona Otteho, se podařilo získat prostředky z nadace Renovabis a počátkem roku 2015 byla uzavřena smlouva s nakladatelstvím Academia. Následovalo sestavování textů a jednotlivých medailonů, lektorování a práce na tom, aby výstupy čtyřicítky autorů nebyly příliš nesourodé. Nechtěl jsem takové dílo nechat polovičaté. Předsedové České biskupské konference, která projekt zaštítila, byli naštěstí trpěliví a až loni arcibiskup Jan Graubner rozhodl, že do letošních Velikonoc má být dílo hotovo. Byla to shodou okolností chvíle, kdy jsem cítil, že knihu už mohu se ctí pustit z ruky.

Podobná „martyrologia“ vydali například Němci nebo Rakušané - inspiroval jste se jejich prací?

Původní podnět vzešel od Jana Pavla II. v apoštolském listě k přípravě na milénium „Tertio millennio adveniente“, který obsahoval pasáže věnované výslovně paměti mučednictví 20. století. Papež tam místní církve vybídl, aby tuto paměť objevily a prohlubovaly. Postupně jsme v České křesťanské akademii začali nad jeho pobídkou uvažovat a jako historik s potřebným zázemím jsem nakonec tuto práci vzal na sebe. V podstatě jsem si uvědomil, že jsem po takové výzvě dlouho toužil a i svou předchozí badatelskou činností se na ni připravoval.

Z jakých pramenů jste se spolupracovníky čerpali?

Brzy se ukázalo, že nemá smysl zůstávat jen u banální excerpce toho, co se někde náhodou zachovalo. Že zvláště u dokladů z válečné doby jde často o nepřesné nebo neúplné údaje vytržené ze souvislostí a někdy i o úplné omyly. A tak jsem se pustil do práce v církevních, státních i speciálních archivech, s kolegy jsme hledali a procházeli nejrůznější materiály, navštěvovali pamětníky, rodinné příslušníky obětí atd. Znamenalo to i řadu krásných setkání s potomky někdejších sedláků, orlů apod., kdy byli lidé upřímně vděční, že se na dědu nebo strýce úplně nezapomnělo.

Těchto nenápadných hrdinů z řad laiků je v knize výrazně méně než duchovních. Je to právě i tím, že nebývají evidováni jinde než v rodinné paměti?

Přesně tak. Kněží a řeholníci evidováni byli, tudíž je snazší zjistit, jak žili a co se s nimi stalo. U laiků je nesmírně obtížné vůbec se dostat i jen k základním údajům, pokud nemáte štěstí a neobjevíte potomky. Nakonec jich je v knize alespoň něco kolem 50. Přihlíželi jsme také k tomu, jak mezi nimi vůbec vybírat. Obecně jsme nezařazovali jen mučedníky v úzce kanonickoprávním smyslu slova, tedy ty, kteří jako katoličtí křesťané zemřeli pro aktivní odpor vůči nepřátelskému režimu. Proto má kniha v názvu ono spojení „mučedníci a oběti“. Ale zase jsme nemohli zahrnout každého pokřtěného katolíka, který zemřel vinou jedné nebo druhé totality, protože taková práce by byla nekonečná. Takže jde o určitý výběr. Pro tuto přílohu jsem odhlédla od obětí komunismu a vybírala jsem mezi martyry z válečných let. Zaujalo mě, jak národnostně i kulturně pestrá v té době církev v českých zemích byla. Bylo mým záměrem, abychom ukázali všechny, kdo tehdy žili v prostoru českých zemí a dostali se do soukolí krutých dějin. Pro Čechy bude možná překvapením, že mezi těmito martyry je 38 Němců, ať už ze Sudet nebo řeholníků povolaných z Říše, případně mladých kněží povolaných do wehrmachtu. V národnostně promíseném slezském pomezí Těšínska zase figurují Poláci. Byli tu konvertité z židovství a také jeden Ukrajinec, respektive Rusín. Pokračování na str. 16 Nechat se nadchnout příklady žité víry Když v roce 1938 Maďaři obsadili Podkarpatskou Rus, z Užhorodu uprchli i řeckokatoličtí bohoslovci a útočiště našli v Olomouci pod ochranou arcibiskupa Leopolda Prečana. Jejich představený P. Marian Myron Kalynec byl v roce 1941 zatčen gestapem a zemřel na následky věznění v roce 1944. Válečnou kapitolu doplňuje desítka zavražděných při divokém odsunu. To aby si čtenář uvědomil, že vysídlení nebylo pro německou menšinu žádnou příjemnou procházkou. Tyto osudy dávají Martyrologiu určitý univerzální rozměr a myslím, že je to služba nejen místní církvi, ale má přesah i k našim sousedům. My sice hlásáme, že je církev všeobecná, ale v praxi pak býváme její rozmanitostí tak zneklidněni, že si s ní nejednou nevíme rady.

Tato rozmanitost je jednoznačná, i co se týká jednotlivých osobností a cest, po kterých k mučednictví došli.

Kanoničtí martyrové, jako byl třeba P. Kajpr, jsou nekompromisními svědky pro Krista, navzdory ohrožení života. Ale mnoho jiných se dostalo do osudových okolností, které si nevybrali. I v případě lidického faráře P. Štemberky se dá říci, že pokud by Němci nevyhladili Lidice, byl by se za pár dní v klidu přestěhoval k sestrám do Pecky a pokojně tu dožil. Ale stalo se, co se stalo, a P. Štemberka se zachoval jako svědek víry. Takovíto lidé žili svůj křesťanský život v určitém dobovém kontextu a stali se součástí agrese násilnické moci. Další martyrové jsou třeba z řad těch, kdo byli nuceně nasazení, pracovali v bídných podmínkách, mohli se zranit, být špatně ošetřeni a často v nedůstojných podmínkách zemřeli. Když se ale u těchto zdánlivě náhodných obětí podíváte nazpět do jejich života, vidíte, že byl prodchnutý křesťanským étosem. Vidíte souvislosti víry, o které se nemluví, nepřemýšlí, ale kterou žijete v podmínkách běžného praktického života. A tato žitá víra, ve které rostli a byli formováni, se ukazuje jako jednotící pojivo všech těchto 260 svědků.

V čem nás tyto dávné a navzájem tak podobné příběhy mohou inspirovat dnes?

Ať už jsou to brilantní křesťanští intelektuálové nebo prostí lidé, kteří v náročných životních podmínkách přirozeně žili realitu morálně ukotveného života, obě tyto podoby svědectví je na místě vždy znovu objevovat. Obojí patří ke kořenům pravého křesťanství, a jak říká papež František, strom bez kořenů nemá budoucnost. Stejně tak lze těžko žít bez pravidel, bez kristovské zlaté niti, které se můžeme přidržet, abychom nezabloudili. Naprostá většina těchto martyrů takto žila: buď vědomě, cíleně jako jacísi lídři živého křesťanství, nebo v poctivosti života prostoupeného a ovlažovaného vírou a tradicí, která k jejich životu integrálně patřila. Zvláště tato přirozenost, samozřejmost praktické víry nám myslím dnes nejvíc chybí.

Mučedníci a oběti pro Krista - Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století (Karmelitánské nakladatelství, 2023)