Něco vám to jméno říká? Kdo četl poslední knihu Miloše Doležala 1945: Léto běsů, jedna povídka je věnována právě jemu. A jeho syn, známý historik, v minulém roce často v televizi komentoval ruskou agresi na Ukrajině a otcovy obsáhlé vzpomínky přeložil do češtiny. Vyšly pod názvem Paměti donského Kozáka a českého lékaře.

Nikolaj Andrejevič Kelin (1896–1970) se narodil v materiálně zajištěné kozácké rodině v dnešní Volgogradské oblasti Ruska a dědeček, který dbal na jeho výchovu, mu otevřel cestu ke vzdělání. Začal studovat lékařství, ale první světová válka ho nasměrovala do armády a stal se důstojníkem dělostřelectva. Zde ho zastihla bolševická revoluce, v níž vojáci obrátili zbraně proti svým velitelům a začali je střílet a věšet. Kelin byl u mužstva oblíbený a to mu poprvé zachránilo život. V přestrojení se dostal z fronty domů. Ale záhy zjistil, že i na rodném Donu páchají bolševici zvěrstva, a tak se přidal ke kozákům, kteří se postavili na odpor. Brutalita panovala na obou stranách a mladý medik Kelin byl jejím svědkem. Kozáci nakonec nezávislou Donskou republiku neudrželi a ti, kterým se nepodařilo na poslední chvíli odplout do Turecka, byli povražděni.

Kelin měl opět štěstí. V tureckém internačním táboře zachytil nabídku z nově vzniklého Československa dokončit lékařská studia v Praze. Šlo o Masarykovu pomocnou ruku ruským emigrantům, které válka zahnala od studia. Kelin se jí chopil. Po nocích pak obkresloval zapůjčený anatomický atlas a ve dne dřel na stavbách, aby se protloukl. Sotva získal lékařský diplom, zjistil, že jako cizinec nesmí přijmout placenou práci. Už tehdy se mezi Čechy šířil odpor vůči migrantům, o které se prý stát stará víc než o své. A tak Kelin zadarmo vypomáhal v královéhradecké nemocnici, kde přespával v prádelně a dojídal zbytky po pacientech. V té době byl už ženatý a čekali dítě. Nakonec se mu otevřela cesta k vlastní praxi. Stal se obvodním lékařem v Hořepníku a po nějakém čase v Želivě. Do jeho péče tu spadal i zdejší klášter premonstrátů, kde později v 50. letech léčil internované řeholníky a byl svědkem zázračného uzdravení P. Jiřího Veselého.

Kelin byl v Želivě oblíbeným lékařem. Právě tady se mu za druhé války narodilo druhé dítě, zmíněný Alexej. Skrze dramatické případy jiných porodů dává pak čtenáři nahlédnout do otřesných domácích poměrů tehdejší chudiny. Konec války pro něj ale znamenal smrtelné nebezpečí, v patách rudoarmějců totiž kráčela NKVD, která pátrala po lidech, jako je právě Kelin, aby je odvlekla do sovětských gulagů. Brzy ho také zatkli a po vysilujících výsleších byl poslán s podepsaným rozsudkem smrti k vrchnímu vyšetřovateli.

Od jisté smrti ho zachránily jeho básně o Donu, zabavené při domovní prohlídce, které se dostaly do rukou vyšetřovatele-donského kozáka. Rozkaz k popravě ustoupil kozáckému souznění mezi oběma muži. Kelin byl propuštěn a vrátil se do Želiva.

Paměti vrcholí Kelinovou návštěvou rodného Donu v roce 1957, když už pro něj po Stalinově smrti pominulo nebezpečí. Navštívil zde i svého milovaného spisovatele Michaila Šolochova, autora knihy Tichý Don. Jede s ním i jeho syn Alexej. Zatímco otec nostalgicky vzpomíná a nevidí ve slavném spisovateli prominenta sovětského režimu, pro syna je to depresivní zážitek, který možná určil jeho další životní směřování.

Nikolaj Kelin: Paměti donského Kozáka a českého lékaře (Jota 2022)